Vysoká citlivost není slabost, ale osobnostní rys, který s sebou přináší jedinečné výhody i výzvy. Tento článek vysvětluje, kdo je vysoce citlivá osoba, jaké jsou její typické znaky, jak si nastavit hranice bez pocitu viny a jak pečovat o své duševní zdraví v hektickém světě. 

Objevte výhody a výzvy vysoké citlivosti. Zjistěte, co to znamená, jak si nastavit hranice a pečovat o duševní zdraví v rušném světě.

V dnešní době je téma vysoké citlivosti stále častěji diskutováno. Na začátek je důležité říci, že nejde o žádnou klinickou diagnózu, tedy nelze ji diagnostikovat psychologem jako depresi, panickou poruchu nebo jiné schizotypové duševní onemocnění. Tento pojem popisuje povahový, resp. osobnostní rys a predispozici.    

Už z termínu vysoká citlivost víme, že lidé, kterých se tento rys týká, reagují na podněty více než většina ostatních. Může jít o podněty různých typů – jak o smyslové vjemy z okolí, tak i podněty z vlastního nitra. Vysoce citlivé osoby jsou intenzivně zaměřené na své vnitřní prožívání, myšlenkové pochody, emoce apod. A právě sami sebou mohou být do velké míry zahlceni a přehlceni. Kromě reaktivity je u těchto lidí patrná také důkladná hloubka zpracování všech těchto podnětů. Když potkáte vysoce citlivého člověka, poznáte, že nejde jen po povrchu – právě naopak, jde mnohem hlouběji.    

Pojmy jako reaktivita, zahlcení, přílišné zpracování, empatie a vnímavost jsou jedny z klíčových, pokud se o tomto tématu bavíme. 

Co je typické pro lidi s vysokou citlivostí?

Rychle je vyčerpá hluk, mnoho lidí, ostrá světla, chaotické prostředí.

Multitasking nebo stresující situace je zahltí dříve než ostatní.

Prožívají emoce velmi intenzivně – radost, smutek, vztek, soucit...

Rychle se vcítí do druhých, často na sebe přebírají jejich pocity.

Častěji pláčou (i z dojetí, soucitu či frustrace).

Všimnete si jemných změn v tónu hlasu, výrazu tváře, atmosféře.

Zachytíte detaily, které ostatní přehlížejí – vůně, chutě, struktury.

Jsou citliví na umění, hudbu, krásu v přírodě – silně je to oslovuje.

O věcech hodně přemýšlejí, analyzují je z více úhlů.

Můžou působit nerozhodně – ne proto, že nevědí, ale protože vše důkladně zvažují.

Někdy se jim hůře rozhoduje, zejména pod tlakem.

Kritika (i konstruktivní) se jich dotkne více než většiny lidí.

Můžou mít potřebu dělat věci "správně" a cítit zodpovědnost.

Mají silné morální cítění a soucit s ostatními.

Potřebují "dobít baterky" o samotě nebo v přírodě.

Dny bez stresu či povinností jsou pro ně důležité.

Jsou citliví na nedostatek spánku, hlad, stres – vše je výrazně ovlivňuje.

Stanovení hranic je u vysoké citlivosti velmi důležité až klíčové. Lidé s těmito rysy mají často s vymezováním hranic potíže, někdy mají dokonce pocit, že je to nemožné. Jejich zodpovědnost, perfekcionismus, smysl pro detail, potřeba pomáhat a empatie k druhým mohou být faktory, které jim „brání“ v tom si hranice nastavit a chránit se. Je to ale nesmírně důležité! Pokud se nepostaráme o sebe, nemůžeme dobře pečovat ani o ostatní. Kvůli nenastaveným hranicím pak často dochází ke ztrátě kontaktu se sebou samým, zahlcení a také vyhoření. 

U vysoce citlivých lidí je tedy nastavení hranic téměř vždy spojeno s pocity viny, protože je pro mnohé až nepředstavitelné něco změnit, ale je nutné zasáhnout a udělat věci jinak. Například v terapii může klient s terapeutem trénovat, jak si hranice nastavovat, jaké přinášejí výhody, proč je nutné je mít a starat se o sebe. 

Jaké jsou vztahy z pohledu citlivého člověka?

Povrchní konverzace, "malé řeči" nebo nezávazné kontakty ho rychle unaví.

Touží po hlubokém spojení, upřímnosti, sdílení pocitů a myšlenek.

Citlivý člověk okamžitě vycítí napětí, nevyřčená slova, chlad.

Dokáže "nasávat" nálady ostatních – i pokud jsou skryté za úsměvem.

Když něco ve vztahu "neklape", ihned to pozná – i když o tom druhý ještě nemluví.

Vciťuje se do partnera, ví, co potřebuje, často se přizpůsobuje.

Má dar porozumění, péče, laskavosti – ale pozor: může se až příliš obětovat.

Jakákoli výtka či necitlivá poznámka může HSP člověka zranit více než ostatní.

Velmi mu záleží na tom, aby druhému neublížil – proto často jde "na úkor sebe".

HSP potřebuje čas o samotě, aby si zpracoval emoce, vjemy a rozhovory.

Pokud mu partner vyčítá "stažení se", může to být nepochopeno – ale nejde o chlad, jen o potřebu odpočinku.

Citlivý člověk nesnese přetvářku nebo "hry".

Touží po otevřené, laskavé a upřímné komunikaci – často více než ostatní.

Jak neztratit sám sebe v hlučném světě?

Jak už bylo výše řečeno, každý člověk potřebuje umět chránit sám sebe – aby se v tomto rychlém, dynamickém světě plném podnětů "neztratil". Ať už jde o nastavení hranic, které nám pomáhají zůstat sami sebou, nebo jde o čas strávený o samotě. Samota není osamělost. Je to dobrovolné rozhodnutí trávit čas sám se sebou, věnovat se svým pocitům nebo si jen v tichosti odpočinout. Pomoci mohou také aktivity zaměřené na seberozvoj a sebepoznání – psaní deníku, meditace nebo psychoterapie. Nebo obecně činnosti, které nám dělají radost a dobíjejí nás. Energie je vzácná – je třeba ji chránit a hlídat, ne ji za každou cenu jen rozdávat.  

Jak pečovat o duševní zdraví citlivých lidí?

Na začátku je velmi důležité mít sebeuvědomění a vědět, že se nás téma vysoké citlivosti týká. Terapeutické sezení je ideálním prostorem pro tento druh sebepoznání. Případně na internetu existuje mnoho komunitních skupin a sdružení, která se tomuto tématu věnují. Existuje také test, kterým lze zjistit, jestli se nás toto téma týká a v jaké míře. 

A když už o sobě víme, že jsme vysoce citliví, je dobré o sebe pečovat například pobytem v přírodě, časem o samotě a v tichu, aktivitami, které regulují nervový systém jako meditace, mindfulness nebo nějaká kreativní činnost. A samozřejmě – jak už bylo zmíněno – nastavení hranic a dostatečný spánek, který velmi ovlivňuje citlivou nervovou soustavu.      

kreativita a výrazné umělecké cítění/orientace,

smysl pro estetiku a "krásno", které lidské duši velmi lahodí,

hluboké vztahy s ostatními díky vnímavosti a empatii,

využívání intuice ve svůj prospěch, protože se vysoce citlivý člověk dokáže dobře napojit sám na sebe,

celkově smysluplný a bohatý život díky senzitivitě vůči různým vnějším i vnitřním podnětům – čím více si všímáme, tím více víme a prožíváme.

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře či terapeuta. Informace zde obsažené jsou zobecněné a nemusí platit pro každého. Pokud máte jakékoli dotazy týkající se vašeho zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů. 

V textu používáme mužský rod, například „klient“ a „psycholog“, pro jednodušší a plynulejší vyjadřování. Tyto termíny však chápeme inkluzivně a vztahují se na všechny odborníky i klienty bez ohledu na pohlaví. 💙

Jsem vysoce citlivý člověk – je to dar nebo prokletí?

Proč utíkáme, když někdo překročí naše hranice, přestože po blízkosti toužíme? Intimita může být nádherná i děsivá zároveň. Mnoho z nás touží po lásce, ale když přijde na skutečné sblížení, najednou couváme. Tento článek zkoumá, co vlastně intimita je, proč v nás vyvolává strach a jak se naučit otevřít – sobě i druhým.

Proč se bojíme blízkosti, když toužíme po lásce? Objevte příčiny strachu z intimity a naučte se, jak se otevřít sobě i druhým.

Proč se bojíme intimity, i když toužíme po lásce?

Toužíme po lásce, ale když se k nám někdo přiblíží až moc, najednou ucouvneme. Otevřít se druhému zní romanticky, ale pro mnoho z nás je to také děsivé. Proč tomu tak je? Strach z intimity není výjimečný jev, a přestože si ho na první pohled nemusíme uvědomovat, ovlivňuje naše vztahy více, než si připouštíme.

Intimita je stav hluboké blízkosti mezi lidmi, který zahrnuje vzájemnou důvěru, otevřenost, zranitelnost a emoční propojení. Můžeme si představit, že symbolicky překračujeme hranici, za kterou je naše „soukromá zóna“. Jde o schopnost sdílet svůj vnitřní svět – myšlenky, pocity, obavy i touhy – s jiným člověkem. Takové sdílení o sobě – tzv. sebeodhalení – je podmíněné důvěrností vztahu a zranitelností. Intimita se může projevovat emočně, fyzicky, intelektuálně i duchovně a je jedním ze základních pilířů zdravých mezilidských vztahů, zejména partnerských.

Podle psychologa Erika Eriksona je rozvoj intimity důležitou vývojovou etapou v rané dospělosti. Úspěšné zvládnutí vede ke schopnosti vytvářet blízké vztahy, zatímco selhání může vést k osamělosti a izolaci. Intimita je také jedním z klíčových pojmů v triangulární teorii lásky, kterou vytvořil psycholog Robert J. Sternberg. Podle něj je láska složena ze tří složek: intimity, vášně a závazku, přičemž v dlouhodobém romantickém vztahu by měly být přítomny všechny tři. 

Co je strach z intimity a jak se projevuje?

Strach z intimity je psychologický stav, kdy má člověk potíže navazovat nebo udržovat blízké, emočně nebo fyzicky důvěrné vztahy. Projevuje se úzkostí, nepohodlím nebo vyhýbáním se situacím, kde hrozí sblížení s druhým člověkem. Nejde o vědomé odmítání lásky – naopak, často jde o konflikt mezi touhou po blízkosti a obavou z odmítnutí, zranění nebo ztráty autonomie.

Jak se může ve vztazích chovat člověk se strachem z intimity:

vysoká potřeba „prostoru“ ve vztahu,

potíže se sdílením pocitů a myšlenek,

znehodnocování partnera nebo vztahu, když začne být příliš vážný,

časté ukončení vztahů „těsně předtím, než začaly být vážné“,

přitažlivost k lidem, kteří jsou emočně nedostupní,

vyhýbání se fyzickému kontaktu nebo sexu po fázi zamilovanosti.

Někteří lidé žijí v dlouhodobých vztazích, ale svému partnerovi se nikdy opravdu neotevřou. Jsou fyzicky přítomní, ale emočně vzdálení.

Vzorce z dětství, které nás učí chránit se

Naše schopnost vytvářet blízké vztahy se formuje v dětství, zejména prostřednictvím vztahu k rodičům nebo pečovatelům. Pokud jsme zažili:

odmítání, když jsme projevili zranitelnost,

naučili jsme se, že být blízko je rizikové. Přežili jsme tím, že jsme si vybudovali „ochranné zdi“. Ty se v dospělosti mohou projevit jako neschopnost důvěřovat nebo potřeba udržovat odstup.

Zkusme si to ukázat na zjednodušeném příkladu: Dítě, které plakalo a bylo za to trestáno („nebuď slaboch“), může až do dospělosti věřit, že pokud projeví své pocity, bude poníženo nebo odmítnuto. I když touží po vztahu, není schopné se otevřít – raději se stáhne, než aby riskovalo zranění.

Vztahová vazba jako model intimních vztahů

Vztahová vazba je emoční pouto, které si vytváříme k blízkým lidem (primárním pečovatelům – většinou rodičům) v raném dětství a toto pouto ovlivňuje, jak prožíváme bezpečí, blízkost a důvěru ve vztazích po celý život. Typ vztahové vazby se utváří podle toho, jak konzistentně, citlivě a dostupně rodič reagoval na naše fyzické a emoční potřeby. Pokud dítě od rodiče zažívá přijetí, jistotu a uklidnění, vytváří si bezpečnou vazbu. Pokud jsou reakce dospělých nepřístupné, odmítavé nebo chaotické, vznikají nejisté formy vazby (úzkostná, vyhýbavá, dezorganizovaná).

Jak může vztahová vazba souviset se strachem z intimity?

Lidé s bezpečnou vazbou mají přirozenou schopnost důvěřovat, otevřeně komunikovat a zvládat blízkost bez přehnané úzkosti či potřeby úniku.

Úzkostná vazba vzniká, když je chování rodiče nepředvídatelné. Vede k přehnané potřebě blízkosti, neustálé nejistotě a strachu z možného odmítnutí. To může způsobit, že i běžné konflikty ve vztahu jsou vnímány jako ohrožení.

Vyhýbavá vazba se často pojí právě se strachem z intimity – člověk má tendenci udržovat si odstup, být emočně rezervovaný a nevěří, že blízkost je bezpečná. Tato vazba vzniká tehdy, když je dítě rodičem odmítáno, nedostává dostatečnou podporu a naučí se, že je zbytečné dávat najevo své emoce, protože pomoc stejně nepřijde.

Dezorganizovaná vztahová vazba vzniká, pokud je pečovatel zdrojem bezpečí i strachu zároveň (např. při traumatu, zneužívání). Proto je vztah mezi dezorganizovanou vztahovou vazbou a intimitou často složitý – tito lidé často touží po blízkosti, ale zároveň se jí bojí. Jeden den mohou blízkost vyhledávat a druhý den si držet odstup. 

Rozdíl mezi emoční a fyzickou intimitou

Intimita se často spojuje se sexualitou, ale má více podob. Dvě nejdůležitější jsou:

Emoční intimita: schopnost být autentický, sdílet své myšlenky, zranitelnost, obavy, radost i slabosti. Vzniká důvěrou a ochotou být „viděn“ takový, jaký jsem.

Fyzická intimita: je způsob, jak tělo vyjadřuje náklonnost, touhu nebo lásku. Nejde jen o sexualitu, ale i o všechny fyzické projevy blízkosti, které vytvářejí pocit bezpečí a spojení. Zahrnuje doteky, objetí, držení za ruce, polibky a také sexualitu. 

Zajímavé je, že člověk může být fyzicky blízký – mít sex nebo být v dlouhodobém vztahu – a přesto nikdy nezažít skutečnou emoční intimitu. Naopak jsou lidé, kteří se dokážou emočně svěřit, ale fyzická blízkost jim způsobuje nepohodlí. Obě formy intimity jsou důležité a mohou být spojeny se strachem, pokud jsme v minulosti zažili jejich zneužití, selhání nebo zradu.

Jak pracovat se strachem z intimity v partnerském vztahu

Dobrou zprávou je, že vzorce chování nejsou neměnné. Strach z intimity lze postupně měnit – zejména v bezpečném, respektujícím vztahu. Pomáhá:

Otevřená komunikace: pojmenování toho, co cítím, i když je to složité („Je pro mě náročné se otevřít, ale záleží mi na tobě“).

Zvědavost místo obviňování: místo: „Ty se mi nikdy neotevřeš!“ zkusit „Zajímá mě, co tě vede k tomu, že potřebuješ víc prostoru“.

Budování důvěry malými krůčky: někdy pomůže začít sdílením menších osobních věcí a postupně prohlubovat otevřenost.

Respekt k tempu druhého: ne každý se umí sblížit stejnou rychlostí – a to je v pořádku.

Vytváření pocitu bezpečí: pokud partner ví, že nebude zesměšněn, ponížen nebo kritizován za svou zranitelnost, pravděpodobně se bude otevírat častěji.

Vztahy, které poskytují stabilitu, empatii a přijetí, mohou mít až terapeutický účinek. Nejde o to být „dokonalý pár“, ale o společné zvládání vlastních obav. Zároveň je důležité říct, že člověk se musí sám chtít změnit – nikoho (ani našeho partnera) k tomu nemůžeme donutit.

Pokud se strach z intimity opakovaně objevuje a narušuje vaše vztahy, terapie může být velmi účinným způsobem, jak ho pochopit a zpracovat. Terapeut vytváří bezpečný prostor, kde můžete bez hodnocení zkoumat své obranné mechanismy a jejich původ.

identifikovat staré vzorce a přesvědčení,

rozvíjet sebedůvěru a emoční zralost,

naučit se komunikovat své potřeby a obavy.

Koučink je vhodný především pro ty, kteří chtějí pracovat na konkrétních cílech – například na zlepšení komunikačních dovedností ve vztahu nebo překonání strachu.

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm obsažené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoli otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

V textu používáme převážně mužský rod pro zjednodušení a plynulost vyjadřování. Všechna označení jsou však míněna inkluzivně a vztahují se na všechny osoby bez ohledu na pohlaví. 💙

Být manažerem znamená nést odpovědnost, rozhodovat pod tlakem a často čelit samotě. Dlouhodobý stres může vést k vyčerpání i vyhoření. Jak tuto hranici rozpoznat a co mohou manažeři či firmy udělat pro lepší psychohygienu? Článek přináší praktické tipy i pohled do zákulisí manažerské odolnosti.

Stres, vyhoření a samota v managementu. Praktické tipy na zlepšení psychohygieny a budování odolnosti pro lídry i firmy.

Výkon, tlak a samota na vrcholu: realita manažerské pozice

Důvody, proč lidé na manažerské pozici cítí tlak a osamělost, vyplývají ze samotné podstaty jejich role. Manažerské pozice, zvláště v top managementu, vytvářejí přirozený odstup od podřízených. Manažeři by měli být svým týmům nablízku, ale zároveň si udržovat odstup. 

Dále je tu osamělost a tlak při rozhodování: Manažeři jsou často ti, kteří musí přijímat obtížná rozhodnutí, někdy pod velkým tlakem a s omezenými informacemi. Odpovědnost za tato rozhodnutí a jejich následky leží na nich.

Manažerské pozice jsou často spojeny s vysokým pracovním nasazením, časovým tlakem a stresem. Někdy to vede k zanedbávání osobních vztahů a rodiny, což ještě více prohlubuje pocit osamělosti. 

Kdy se stres mění ve vyhoření a jak to rozpoznat

Stres se mění ve vyhoření tehdy, když ho zažíváme dlouhodobě, je neustálý a intenzivní, bez dostatečné regenerace a když vyčerpáváme svou vnitřní energii, aniž bychom ji doplňovali. 

Hranice, kdy dlouhodobý stres přechází do syndromu vyhoření, je těžko uchopitelná. Přesto ji lze rozpoznat například v těchto oblastech: 

Emocionalita – ve stresu cítíme celou škálu emocí, při vyhoření jsme vyprahlí i emočně. 

Motivace – určitá míra stresu je motivující, při vyhoření se motivace hledá velmi těžko. 

Je však důležité si uvědomit, že syndrom vyhoření může nastat i bez dlouhodobého stresu. Vyhoření nemusí být výsledkem toho, co nazýváme stresem, ale často přichází nenápadně — jako důsledek nerovnováhy, emocionálního vyčerpání a dlouhodobého zanedbávání vlastních potřeb. Vždy jde o nějakou formu chronického psychického vyčerpání, i když si ji člověk nemusí uvědomovat jako „stres“.

Kultura „tvrdého lídra“ a její dopad na psychiku

Jak už název napovídá, kultura tvrdého lídra je druh organizační kultury, kde je kladen důraz na silného, dominantního a přísného vedoucího. Typickým znakem této kultury je centralizovaná autorita a řízení.

Dopady na psychiku, na straně lídra, mohou být například v tom, že vedoucí má tendenci kontrolovat každý detail a málo důvěřuje schopnostem svých podřízených. To může vést k mikromanagementu a následně k jeho vyčerpání. 

Na straně zaměstnanců taková kultura může rovněž vést k vyčerpání a vyhoření, stresu a nedostatku zpětné vazby zdola, protože zaměstnanci se nemusí cítit komfortně vyjadřovat odlišné názory. Mohou se také vytvářet bariéry pro důvěru a otevřenou komunikaci. 

Lze ovšem zdůraznit jednu její výhodu, a sice že tento styl řízení bývá přínosný v rámci krizového managementu (rychlá rozhodnutí, jasná struktura a kompetence, zaměření na krátkodobé cíle a výsledky). 

Tiché břemeno: přebírání odpovědnosti za všechny

Přebírání odpovědnosti za druhé je slepá ulička. Podřízené nebo kolegy to učí, že nemusí být odpovědní a angažovaní. Vás to stojí hodně energie a frustrace. Zajímavé je si uvědomit, že „dvojčetem“ odpovědnosti je svoboda. Tyto dvě kvality by měly být vždy přítomné zároveň a v rovnováze. Otázka tedy zní: Pokud mám příliš mnoho odpovědnosti, kde je můj prostor pro svobodu? Nebo naopak: Pokud má někdo příliš mnoho svobody, jak to vyvážit odpovědností? 

S přebíráním odpovědnosti za druhé souvisí témata jako mikromanagement, perfekcionismus, vnitřní nejistota a podobně. To jsou zajímavá témata do osobní terapie. 

Praktické tipy na psychohygienu pro manažery

Říct „odpočívejte a zvolněte tempo“ by bylo příliš jednoduché. Kdyby to bylo snadné, už dávno byste to dělali. Může být pro vás inspirující tento jiný úhel pohledu: 

Berte odpočinek jako určitý druh výkonu. Vysvětleme si to na přirovnání k vrcholovému sportu. I špičkoví sportovci střídají období výkonu s obdobím regenerace. Pokud by neměli regeneraci, hrozí jim například zranění. To, že odpočívají, je připravuje na další výkon. A podobně je to i v práci. Potřebujeme střídat výkon s regenerací. 

Čím extrémnější je vaše práce, tím extrémněji regenerujte. Někdy se pracující lidé diví, jak to, že jsou neustále unavení a nervózní, vždyť sportují, meditují i jezdí na dovolené. Ale důležitý je poměr výkonu a odpočinku. Dvě hodiny na kole nevyváží 5 dní v napětí. Když zvážíte svůj pracovní výkon a regeneraci, jsou vyvážené? 

Při regeneraci činnost opačné povahy. Při hledání svého prostoru pro odpočinek stojí za zamyšlení, aby byl odpočinek opakem vaší práce. Například pokud hodně pracujete u počítače, odpočinek není sledování filmů či hraní her (protože je to znovu aktivita u obrazovky). Jestliže během práce hodně chodíte, odpočinkem by mělo být zastavení. A když „pracujete hlavou“, regenerace znamená činnost, při které si odpočine myšlení. 

V mnoha firmách existují mechanismy pro podporu manažerů. Velmi těžké však bývá pro manažery požádat o pomoc v rámci firmy (například na oddělení lidských zdrojů). Je to náročné například proto, že s jejich pozicí jsou spojena očekávání, že právě oni jsou ti, kdo zvládají, rozhodují a mají věci pevně pod kontrolou. Řešením mohou být externí školení nebo terapeut/psycholog. Je důležité, aby šlo o dlouhodobé vzdělávání, ne jednorázové/jednodenní školení. V případě terapie je to také dlouhodobá práce na důležitých tématech.

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře či terapeuta. Informace v něm obsažené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoliv otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na jednoho z našich terapeutů.

Manažeři a duševní zdraví: Když ten, kdo nese tým, už nemá sílu

Poznání sebe sama je klíčem k naplněnému životu. Sebepoznání ovlivňuje naše rozhodnutí, cíle i vztahy. Pomáhá nám jednat v souladu s vlastními hodnotami a ne pod tlakem okolí. V článku se dozvíte, proč je důležité pracovat na sebepoznání, jak na to jít a proč je autentičnost základem duševního zdraví.

Objevte důležitost sebepoznání pro vaše rozhodování, cíle a vztahy. Naučte se, jak pracovat na autentičnosti a duševním zdraví.

Jak sebepoznání ovlivňuje naše rozhodování a životní cíle?

Sebepoznání ovlivňuje více oblastí, než by se mohlo na první pohled zdát. Úzce souvisí se sebevědomím, životní spokojeností a souladem prožívání a chování člověka. Pokud nevíme, kdo jsme, reagujeme na události automaticky, impulzivně, skrze naučené vzorce. Nežijeme život podle sebe, ale přizpůsobujeme ho očekáváním druhých. Při nedostatečném sebepoznání mohou být rozhodnutí motivována nevědomou úzkostí, nebo snahou vyhovět druhým – často i na svůj vlastní úkor.  Na druhou stranu, pokud známe své silné a slabé stránky a máme ujasněnou svoji hodnotovou hierarchii, když pravidelně reflektujeme svůj vnitřní svět a zaměřujeme se na plnění svých potřeb, dokážeme se rozhodovat vědomě. Tato rozhodnutí pak odpovídají našemu vnitřnímu přesvědčení a je menší pravděpodobnost, že se necháme ovlivnit tlakem okolí.

Pokud jde o oblast životních cílů, díky sebepoznání se obvykle zaměřujeme na cíle, které jsou pro nás smysluplné, reálně dosažitelné a v souladu s našimi potřebami a hodnotami. Vyšší úroveň sebepoznání souvisí s uvědoměním si vlastních limitů, potřeby odpočinku a pracovního tempa, což člověku umožňuje nastavit si cíle tak, aby podporovaly jeho vnitřní růst a odpovídaly jeho životnímu stylu, aniž by byly příliš rigidní. To znamená také schopnost některý cíl opustit nebo aktualizovat životní cíle podle aktuálních potřeb. Protože se člověk během života vyvíjí, může se měnit i jeho hodnotová orientace. Díky sebepoznání umíme definovat, které cíle jsou pro nás smysluplné a které ne. 

Sebepoznání je proces, který nikdy nekončí, u každého má individuální tempo a cílem obvykle není dosažení určitého bodu, ale lepší poznání sebe sama, které vede k autentickému prožívání a naplněnému životu.

Pravidelná sebereflexe – pravidelně se zastavit a ptát se sám sebe, jak se dnes cítím, co bych od sebe potřeboval. Zaměřovat se na své pocity během dne a na situace, které s nimi souvisejí.

Jednali jste dnes v souladu se svými hodnotami?

Přizpůsobili jste se potřebám druhých?

Zápis odpovědí do deníku je užitečný.

Uvědomění si svých silných a slabých stránek – zkuste se hlouběji zamyslet nad tím, jaké jsou vaše silné a slabé stránky.

Kdy jsem naposledy zvládl(a) něco, co je pro mě velmi důležité, a co mi k tomu pomohlo?

Co mi opakovaně bere energii a vyčerpává mě? Dělám sám(a) něco, co mi ubírá energii?

Které aktivity / zadání / pracovní úkoly mi jdou snadno a které mi dělají potíže?

Kterých vlastností si na mně ostatní lidé váží?

V jakých situacích nereaguji autenticky, ale podle očekávání druhých?

Čas pro sebe – naplánujte si čas pro sebe, kdy se ztišíte. To znamená vypnout sociální sítě, najít si klidné místo (někde, kde vás nikdo nebude rušit) a zaměřit se na sebe a své myšlenky. V současnosti na nás neustále působí mnoho podnětů, což může způsobovat, že sami sebe neslyšíme. Tiché prostředí bez digitálního ruchu vytváří prostor, kde můžeme objevit to, co je opravdu v nás. Můžeme identifikovat a aktualizovat své životní cíle a hodnoty, které jsou v souladu s námi.

Terapie – je jedním z nejefektivnějších nástrojů sebepoznání, protože během rozhovoru s terapeutem se odkrývají naše nevědomé vzorce chování, obranné mechanismy, potlačené emoce. V takovém vztahu můžeme být naplno sami sebou, v bezpečném prostředí a bez hodnocení. V terapeutickém vztahu se učíme rozlišovat, kým skutečně jsme a kým jsme se naučili být.

Proč je důležité být autentický a jak najít svou pravou identitu?

Autentičnost je základem psychického zdraví, je to soulad mezi tím, co prožíváme, a tím, co navenek vyjadřujeme. Pokud nejednáme v souladu sami se sebou, může v nás vznikat napětí, které vede k vnitřním konfliktům, úzkosti nebo psychosomatickým potížím. Být autentický znamená žít v souladu sám se sebou, tedy se svými emocemi, hodnotami, potřebami. Pokud nejsme v životě autentičtí, můžeme častěji pociťovat vyčerpání, napětí, prázdnotu, osamělost – i přesto, že jsme mezi lidmi. Autentičnost nám umožňuje budovat opravdové vztahy s druhými, které jsou zdrojem vnitřního naplnění a vnitřní svobody. Závěrem lze říci, že pokud žijeme v souladu s tím, co je pro nás hodnotné, máme pocit, že náš život má smysl.

Svoji pravou identitu lze nalézt prostřednictvím zkušeností se sebou samým a světem kolem nás. Gestalt terapie říká, že nejsme izolovaní jednotlivci, ale naše identita se vytváří a objevuje v dialogu s druhými, v kontaktu s prostředím a s vlastním tělem. Identita úzce souvisí s uvědomováním si, vzniká v momentě „tady a teď“. Objevování své pravé identity je proces, který zahrnuje poznání a přijetí všech svých částí. Naše pravá identita není role, není to ani naše ideální verze, kterou bychom chtěli naplnit. Naše pravá identita se objeví v tichu a při návratu k sobě, ve vztazích, kde se nemusíme přetvařovat, v propojení se svými aktuálními emocemi a v rozhodnutích, která jsou v souladu s našimi hodnotami.

Jak se naučit přijímat vlastní nedostatky a využít je pro osobní růst?

Na své nedostatky se můžeme dívat nejen jako na chyby, ale i jako na části nás, které jsme z různých důvodů nepřijali. Například proto, že je naše okolí odmítlo, nebo jsou pro nás zdrojem bolesti, zranění, či studu. Možná jsme se je naučili potlačovat, abychom „zapadli“, byli milovaní nebo přijímaní.

Naučit se přijímat vlastní nedostatky znamená začít je vnímat v novém světle, tedy ne jako důkaz vlastního selhání, ale jako možnost hlubšího kontaktu se sebou samým. Může nás to vést k tomu, abychom zjistili, co se skrývá pod nepřijatými částmi. Nepřijaté části v sobě mohou ukrývat naši sílu, nebo hlubší porozumění druhým. Například díky hněvu se můžeme naučit stanovit si hranice a bránit se. Závist nám může ukazovat naše potlačené sny a touhy, může nás motivovat k jejich splnění.

Cílem není těchto částí se zbavit, ale porozumět jim a najít jedinečný způsob, jak je proměnit v něco, co nám bude užitečné v přítomnosti.

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm uvedené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoliv dotazy ohledně svého zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

V textu používáme převážně mužský rod pro zjednodušení a plynulost vyjadřování. Všechna označení jsou však myšlena inkluzivně a vztahují se na všechny osoby bez ohledu na gender. 💙

Sebepoznání: Proč je důležité vědět, kdo jsme, a jak na tom pracovat?

Každý z nás má občas den, kdy se necítí dobře ve vlastní kůži. Kritický pohled do zrcadla, drobné pochybnosti o vzhledu – to všechno je součástí sebehodnocení. Pokud se ale tyto myšlenky stávají vtíravými a neodbytnými, neustále se opakují a zasahují do každodenního života, můžeme mluvit o tělesné dysmorfii.

Zjistěte, co je tělesná dysmorfie, jaké jsou její projevy a jak ovlivňuje každodenní život. Pochopte rozdíl mezi běžnými pochybnostmi a obsesivním vnímáním vlastního těla.

Co je tělesná dysmorfie a jaké jsou její projevy?

Tělesná dysmorfická porucha (Body Dysmorphic Disorder – BDD) je duševní porucha, při které je jedinec nadměrně zaměřený na domnělé nebo nepodstatné nedostatky svého vzhledu. Tyto nedostatky jsou pro okolí často neviditelné či zcela irelevantní, ale pro postiženého představují velké trápení. Nejde o marnivost, ale o úzkostný stav, který výrazně ovlivňuje kvalitu života.

Tělesná dysmorfie má mnoho podob, mezi nejčastější projevy patří:

Obsesivní myšlenky na „nedokonalosti“ – člověk tráví hodiny denně přemýšlením o svém vzhledu, často na konkrétní části těla (například nos, pleť, vlasy, postava).

Častá kontrola v zrcadle nebo naopak vyhýbání se zrcadlům – někteří se nemohou od zrcadla odtrhnout, jiní ho naopak úplně ignorují, aby se vyhnuli stresu ze svého vzhledu.

Nadměrná úprava vzhledu – včetně přehnaného líčení, česání, zakrývání „nedostatků“ oblečením nebo pózováním.

Srovnávání se s ostatními – lidé s BDD často sledují vzhled druhých a cítí se vůči nim méněcenní.

Úzkost, deprese a nízké sebehodnocení – tělesná dysmorfie často vede k výraznému snížení sebeúcty a může být provázena úzkostnými či depresivními poruchami.

Vyhýbání se společenským situacím – strach z „odhalení“ svých domnělých nedostatků vede k sociální izolaci, absenci v práci, škole či ve vztazích.

Vyhledávání plastických operací – není výjimkou, že lidé s BDD opakovaně podstupují kosmetické zákroky, které však jejich psychický stav obvykle nezlepší.

Kde je hranice mezi normální péčí o vzhled a dysmorfií?

Rozhodující je míra prožívání a funkční dopady. Pokud myšlenky na vzhled způsobují výraznou úzkost a zasahují do práce, vztahů nebo každodenního fungování, je na místě vyhledat odbornou pomoc.

Rozdíl mezi nespokojeností a poruchou vnímání těla

V dnešní době je tělo často chápáno jako „projekt“, na kterém je neustále potřeba pracovat. Mnozí z nás nejsou se svým vzhledem úplně spokojeni – přáli by si menší nos, štíhlejší stehna nebo více svalů na rukou. Tato nespokojenost je běžnou součástí života a může se měnit v závislosti na náladě, prostředí či aktuální sebejistotě. Někdy se však nespokojenost stává něčím vážnějším – poruchou vnímání těla, známou jako tělesná dysmorfická porucha. Jak tyto dva stavy rozlišit?

Pomozme si jednoduchým příkladem se zrcadlem.

Představme si dvě osoby, které se dívají do zrcadla:

Anna, zdravá a sebevědomá žena, se podívá do zrcadla a zamračí se: „Mám kruhy pod očima. Dnes vypadám unaveně. Měla bych se víc vyspat.“ Možná si nanese korektor, upraví vlasy a jde do práce. Ví, že zítra se může cítit lépe. Ani když není se svým vzhledem spokojena, její nespokojenost je přechodná, konkrétní a ovlivněná realitou.

Na druhé straně Eva se také podívá do zrcadla. Místo krátkého zklamání ji ale zaplaví intenzivní pocit studu a znechucení. Je přesvědčená, že její nos je odporný, že na ni každý na ulici zírá právě kvůli tomu. Ve skutečnosti její nos vypadá zcela obvykle. Eva si ho denně měří, porovnává fotografie, vyhýbá se společnosti a trápí se celé hodiny. Její vnímání je zkreslené, rigidní a zasahuje do každodenního života – jde už o poruchu vnímání těla.

Není ostuda, pokud se někdy necítíme dobře ve vlastním těle. Ale pokud se tyto pocity stanou vězením, ze kterého není úniku, je třeba vyhledat pomoc. Každé tělo má svůj příběh – a zaslouží si, aby byl vyslyšen s respektem, ne s odsudkem.

Tlak sociálních sítí a nereálné ideály krásy

V době, kdy máme celý svět doslova na dosah ruky, je velmi snadné ztratit přehled o tom, co je skutečné. Sociální sítě, které původně měly lidi spojovat, se staly místem, kde často soupeříme, kdo je krásnější, štíhlejší, mladší, úspěšnější – zkrátka dokonalý. A i když víme, že často jde o iluzi, tlak být jako oni – „influenceři krásy“ – na nás působí silněji, než bychom si chtěli přiznat.

Na Instagramu, TikToku či Facebooku denně sledujeme stovky fotek upravených tváří, vyrýsovaných těl a „náhodně zachycených“ okamžiků štěstí. Příspěvky jsou upravované filtry, retušované aplikacemi a pečlivě naaranžované, ale často je vnímáme jako realitu. Výsledkem je zkreslený obraz o tom, co je normální a co žádoucí. Psychologové mluví o internalizaci ideálu krásy – tedy o jevu, kdy se nereálné standardy stávají naším osobním cílem.

Studie ukazují, že časté používání sociálních sítí souvisí s vyšším výskytem úzkostí, depresí, nízkého sebevědomí a poruch příjmu potravy, zejména u mladých lidí. Mnozí se srovnávají s obrazy, které jsou nedosažitelné, ale vnímají je jako normu. Výsledkem může být chronická nespokojenost se sebou samým – se svým tělem, vzhledem, životním stylem. Nejde jen o ženy. I muži čím dál častěji čelí tlaku mít „six-pack“, být vyšší, silnější, charismatičtější. Krása se stala zbožím – a máme cítit, že bez ní nejsme dostateční.

Základní problém je, že sociální sítě neukazují realitu, ale výběr toho nejlepšího. Filmy končí happyendem, ale život běží dál – se všemi chybami, vráskami, kruhy pod očima i chaosem v koupelně. Tento rozpor mezi skutečností a online obrazem způsobuje psychologickou disonanci – vnitřní konflikt mezi tím, kým jsme a kým bychom podle online světa „měli být“.

Je čas přestat se dívat do zkresleného zrcadla sociálních sítí a začít se vidět takoví, jací skutečně jsme – s jedinečností, nedokonalostí a hodnotou, kterou nelze změřit počtem lajků.

Tělesná dysmorfie u mužů a žen – rozdíly

Přestože jádro poruchy je stejné u mužů i žen – hluboká nespokojenost se vzhledem, úzkost, nízké sebehodnocení a kompulzivní chování (například časté kontrolování v zrcadle či naopak jeho vyhýbání) – projev této poruchy se mezi pohlavími výrazně liší.

U žen se tělesná dysmorfie nejčastěji soustředí na obličej, vlasy, pleť, nos, postavu – zejména boky, břicho a stehna. Velkým spouštěčem bývají kulturní ideály krásy, které kladou důraz na štíhlost, symetrii a mladistvý vzhled. Mnoho žen s BDD stráví hodiny denně líčením, zakrýváním domnělé chyby nebo se dokonce vyhýbají kontaktu s lidmi z obavy, že je někdo „odhalí“. Závažnější případy mohou vést k opakovaným plastickým operacím, které však úzkost z vlastního těla neumenšují.

U mužů je tělesná dysmorfie méně často rozpoznána, ale není méně závažná. Její specifickou formou je svalová dysmorfie, někdy nazývaná „bigorexie“. Muži se zaměřují na domnělý nedostatek svalové hmoty či celkovou „nevyrýsovanost“ těla. Mohou trávit extrémní množství času v posilovně, striktně dodržovat jídelníček nebo užívat anabolika, aby se přiblížili ideálu „mužnosti“. Tato forma dysmorfie je často maskovaná jako „zdravý životní styl“, což ztěžuje její rozpoznání. Kromě toho se u mužů mohou objevit i obavy z řídnutí vlasů, výšky či proporcí obličeje, ale častěji jsou zahaleny mlčením a studem.

I když je zaměření na vzhled různé, vnitřní prožívání bývá velmi podobné: úzkost, pocit studu, sociální stažení, deprese a v těžších případech i sebevražedné myšlenky.

Zajímavé je, že přestože ženy častěji vyhledávají odbornou pomoc, výzkumy ukazují, že výskyt poruchy je mezi pohlavími poměrně vyrovnaný. Rozdíl je především v projevech, kulturních očekáváních a míře stigmatizace psychických problémů u mužů.

Diagnostika BDD není založená na žádném biologickém testu ani zobrazovací metodě. Základem je psychologické hodnocení, které provádí psychiatr. Klíčový je rozhovor s klientem, při kterém se mapují jeho myšlenky, pocity a chování související s vlastním vzhledem.

Důležitým nástrojem je Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM-5), podle kterého musí být přítomných několik klíčových znaků:

1. Osoba je nadměrně znepokojena jedním nebo více vnímanými chybami vzhledu.

2. Tyto chyby nejsou pro ostatní viditelné, nebo jsou vnímány jako velmi malé.

3. Člověk vykonává opakované chování (např. zrcadlení, kontrolování, zakrývání nedostatku, porovnávání se) nebo mentální úkony (neustálé hodnocení vzhledu).

4. Tato posedlost vzhledem výrazně narušuje každodenní život – v práci, ve vztazích nebo v sociálních situacích.

Často je porucha maskována za jiné obtíže – například úzkost, depresi nebo sociální fobii. Proto je důležité, aby odborník zkoumal i kontext a celkový psychický stav.

Léčba BDD je cesta ke změně myšlení, ne vzhledu. Přestože se může zdát, že nejlepším způsobem pomoci člověku s BDD je změna vzhledu (například prostřednictvím plastické chirurgie), výzkumy a praxe ukazují, že to jen málokdy vede k trvalé úlevě. Naopak – časté jsou opakované chirurgické zákroky a prohlubující se nespokojenost. Základem úspěšné léčby je proto psychoterapie.

Lidé s BDD často trpí potichu, proto včasná diagnostika a odborná pomoc mohou být klíčovým bodem obratu. Nejde o marnivost ani sebelítost – je to závažná psychická porucha, která si zasluhuje citlivý přístup a účinnou podporu.

Možnosti psychoterapie a podpora blízkého okolí

Nejvíce prozkoumaným a účinným přístupem v léčbě BDD je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). KBT pomáhá pacientům identifikovat a zpochybňovat zkreslené myšlenky o vlastním těle a nahrazovat je realističtějšími, adaptivnějšími postoji. Terapie zahrnuje i expoziční techniky – například postupné vystavování se situacím, kterým se jedinec kvůli studu vyhýbá, či práci se zrcadlem.

Další přístup, který se využívá zejména při doprovodných depresivních nebo úzkostných stavech, je schematerapie. Ta pracuje s hluboce zakořeněnými vzorci myšlení a emočního prožívání, které často vznikají v dětství.

Zjistěte více o tématech duševního zdraví

První sezení s terapeutem: Co očekávat a jak se připravit

Co je to terapie, jak probíhá a kdy je vhodné o ní uvažovat?

Nejste na to sami: Kdy je vhodné obrátit se na terapeuta?

Jsem vysoce citlivý člověk – je to dar nebo prokletí?

Proč se bojíme intimity, i když toužíme po lásce?

Manažeři a duševní zdraví: Když ten, kdo nese tým, už nemá sílu

Sebepoznání: Proč je důležité vědět, kdo jsme, a jak na tom pracovat?

Tělesná dysmorfie: Když obraz těla neodráží realitu

Jaké jsou příčiny, projevy a možnosti řešení poruch učení?

Získejte exkluzivní nabídky a novinky

Sezení

Pečuji o sebe

Jsem firma nebo média

Legal