Existenciální krize může přijít i tehdy, když máme zdánlivě vše – práci, vztahy, pohodlí. V článku zjistíte, proč se i v takových chvílích cítíme prázdní, jaké jsou první varovné signály, rozdíl mezi ztrátou smyslu a depresí a jak si znovu najít vlastní hodnoty a vnitřní motivaci.

Co je existenciální krize a proč ji zažíváme i „když se máme dobře“

Existenciální krize je období, během kterého má člověk pocit, že jeho život/existence nemá hlubší smysl. Prožívá pocity prázdnoty, marnosti, nudy, nedostatku motivace. Existenciální krize se týká základních otázek o smyslu, hodnotě a konečnosti života. Často se během ní objevují otázky jako: Kdo vlastně jsem? Kam směřuje můj život? Jaký to má smysl?

V psychologii je existenciální krize chápána také jako příležitost pro hluboký osobní růst. Překonání krize může vést k větší autenticitě, smysluplnějšímu životu a hlubšímu pochopení sebe a světa.

Prožívat existenciální krizi, i když se navenek „máme dobře“ (tedy máme úspěšnou kariéru/studium, dobré vztahy, dostatek financí a pohodlný život), je paradox, ale nic neobvyklého. Materiální věci a vnější úspěch sice mohou naplnit naše biologické a psychologické potřeby (pohodlí, bezpečí, uznání), ale nemohou uspokojit naši hluboce lidskou potřebu po smyslu. Pokud je tato potřeba nenaplněná, vzniká pocit prázdnoty a beznaděje, i když všechno ostatní je v pořádku.

Proč se cítíme prázdní navzdory splněným cílům?

Mít v životě cíle a postupně je naplňovat nám může přinášet radost, uznání a motivaci k dalším cílům. Jenže při dosažení cíle (např. dokončení studia) vznikne také otázka: „Co dál?“ Když dosáhneme dlouho očekávaného cíle, najednou nám chybí směr a smysl, který nás motivoval. Vznikne „prázdnota smyslu“ (purpose vacuum). Náš život se točil kolem tohoto cíle a jeho dosažením se vytvoří prázdné místo, které nevíme hned zaplnit.

Také potřebujeme vnímat, zda jsou to cíle, které jsme si vybrali kvůli požadavkům společnosti a okolí, nebo jsou to cíle, ke kterým nás volá život. Například pokud chce někdo uběhnout maraton jen proto, že ho běží i přátelé, s tímto cílem se pravděpodobně natrápí. Pokud ale má daný člověk například organizační schopnosti a cítí, že by chtěl například vymyslet projekt pro místní útulek, po realizaci takového cíle přijde pocit smysluplnosti vykonané práce.

Skutečné naplnění nevychází jen z vnějšího úspěchu, ale z vnitřního pocitu, zda nám ten cíl a cesta k němu dávaly smysl. Pokud cíl nebyl propojený s hlubším smyslem (například cíl nikomu nepomohl), jeho dosažení přinese jen chvilkové uspokojení. Pocit prázdnoty vzniká, protože hledání smyslu (vůle ke smyslu) zůstává nenaplněné.

Jak je existenciální krize vnímána v psychologii

Některé psychologické přístupy se existenciální krizí nezabývají, u některých je ústředním tématem:

Logoterapie a existenciální analýza: Přímo se zaměřuje na existenciální témata. Pomáhá klientovi přijmout odpovědnost za své volby, nacházet smysl, vyrovnat se se smrtelností a samotou. Existenciální krizi také nazývá „existenciální vakuum“.

Humanistická psychologie: Klade důraz na seberealizaci, osobní růst a hledání plného potenciálu. Krizi vnímá jako příležitost k hlubšímu poznání sebe sama.

Pozitivní psychologie: Zaměřuje se na rozvoj silných stránek, štěstí a smysluplného života. Pomáhá lidem najít zdroje radosti a smyslu i v obtížích.

I když ztráta smyslu a deprese mohou mít překrývající se symptomy a často se vyskytují společně, jsou to odlišné jevy.

Ztráta smyslu – člověk ji prožívá jako pocit prázdnoty, smutku, nudy a apatie, ale také se spojuje s pocitem úzkosti.

Deprese – kromě pocitu prázdnoty a smutku je obvykle spojená se změnou chuti k jídlu, menším zájmem o aktivity, problémy se spánkem, únavou a ztrátou energie, pocity viny a bezcennosti, myšlenkami na smrt apod.

Noogenní deprese – u tohoto typu deprese je překrytí ztráty smyslu a deprese nejvýraznější. Někdy se mluví i o „existenciální depresi“, která je specifickým typem deprese, kde jsou primární příčiny a prožívání úzce spojené s existenciálními otázkami.

První signály existenciální krize (a proč je neignorovat)

Pocit, že mi „něco chybí“: I když máte dobré zaměstnání/školu, partnera, rodinu, dostatek financí a zdánlivě plnohodnotný život, vnitřně cítíte prázdnotu. Jakoby jste jen procházeli životem.

Apatie a ztráta radosti: Aktivity, které vás dříve bavily, vám už nepřinášejí potěšení.

Chronická nuda: Pocit nudy, který nelze rozptýlit běžnými zábavami. Můžete mít pocit, že „jste už všechno viděli a zažili“ a život pro vás už nemá nic zajímavého.

Obavy ze smrtelnosti: Uvědomujete si vlastní smrtelnost a konečnost života. Tyto myšlenky mohou být rušivé a vyvolávat strach.

Jako u mnoha obtíží – ideální je zachytit už první signály. Vyplatí se je neignorovat, protože s odbornou pomocí a hledáním odpovědí na existenciální otázky můžete znovu uvidět smysl a chopit se kormidla svého života. Pomoc můžete vyhledat kdykoliv.

Jak si znovu definovat hodnoty a vnitřní motivaci

Pokud jde o hodnoty, ptejte se sami sebe: Co je pro mě v životě důležité? Ideální je, pokud mají vaše hodnoty a jejich žití pozitivní vliv na lidi kolem vás.

Co se týká vnitřní motivace, zkuste hledat odpověď na otázky: Jaké mám talent a dovednosti? Co mohu v tomto období a na tomto místě udělat jen já a nikdo jiný? K čemu mě život vyzývá? Co je teď moje úloha? Když najdete své „proč“, přijdete i na způsob „jak“ toho dosáhnout.

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Obsah zde uvedený je zobecněný a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoli dotazy týkající se vašeho zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

V textu používáme mužský rod, například „klient“ a „terapeut“, pro usnadnění a plynulejší styl vyjadřování. Tyto výrazy jsou však myšlené inkluzivně a vztahují se na všechny odborníky i klienty bez ohledu na pohlaví. 💙

Když mám všechno, ale necítím nic: Existenciální krize v moderní době

Strach ze seznamování může způsobit stres a vyhýbání se rande. V článku zjistíte, proč jsou první schůzky tak náročné a jak zvládnout nervozitu před i během nich.

Co je to dating anxiety a čím se liší od běžné trémy?

Dating anxiety (strach/úzkost ze seznamování) je specifický typ sociální úzkosti, který se objevuje v situacích spojených se setkáváním s potenciálními romantickými partnery. Zahrnuje obavy z odmítnutí, selhání, trapnosti nebo ze špatné sebeprezentace během randění. Je to poměrně nový pojem, který se nenachází v tradičních klasifikacích duševních poruch, ale mezi dnešní generací je poměrně často zmiňovaný. Oficiálně bychom ho zařadili právě mezi sociální úzkosti, které jsou uvedené výše.

Dating anxiety může zahrnovat vyhýbání se randění či osobním setkáním, případně přehnané analyzování každého slova nebo zprávy od druhé osoby. Často je strach osoby natolik silný, že do interakce a oslovení jiné osoby vůbec nejde.

Tréma je naopak jev, který je velmi přirozený a zažívá ho opravdu každý z nás, i když v různé míře. Je mírnější, krátkodobější a vázaná na konkrétní spouštěč – zejména novou situaci. U trémy ale platí, že se z ní osoba rychle dostane, když podnět přestane působit. U úzkosti z randění je délka trvání mnohem větší a je hlouběji zakořeněná v osobnosti člověka.

Proč se bojíme „selhat“ už na první schůzce?

Strach ze „selhání“ na první schůzce je úplně běžný a má své psychologické i evoluční kořeny. Zde jsou hlavní důvody, proč se ho bojíme:

Touha být přijatý
Jsme společenské bytosti – už od dětství se učíme, že pokud nás lidé přijímají, je to bezpečné. Schůzka je situace, kde čelíme hodnocení: někdo se rozhoduje, zda jsme „dost dobří“. A to může být velmi stresující. „Pokud mě odmítne, znamená to, že nejsem dost atraktivní/inteligentní/zábavný?“

Velká očekávání – malá kontrola
První setkání často nese naději: „Možná je to ten pravý/ta pravá.“ To vytváří tlak na perfektní dojem – ale výsledek nemůžeme ovlivnit. Tato nejistota zvyšuje úzkost.

Strach z odmítnutí = strach z bolesti
Odmítnutí aktivuje stejné části mozku jako fyzická bolest. Proto ho nechceme zažít. První rande je místo, kde se to může rychle stát – například pokud druhý člověk ztratí zájem.

Perfekcionismus a sebekritika
Mnoho lidí si klade nerealistické nároky: „Musím být vtipný, uvolněný, sebevědomý – hned." Když to nevyjde podle představ, prožívají to jako „selhání“, ačkoliv jde o normální sociální kontakt.

Minulé zkušenosti a nízké sebevědomí
Pokud jsme už zažili odmítnutí nebo trapné chvíle, náš mozek si to pamatuje. Příště reaguje ještě dřív, než se cokoliv pokazí. Pokud nevěříme vlastní hodnotě, schůzka se snadno změní na „test“, který „nemůžeme vyhrát“.

Sociální srovnávání a tlak médií
Filmy, sociální sítě či rady o „ideální schůzce“ nás mohou přesvědčit, že existuje správný způsob, jak zaujmout. Pokud se od toho odchýlíme, cítíme se jako selhání.

Jaký je vliv minulých zkušeností a nízkého sebevědomí na nové začátky?

Z minulých zkušeností se většinou chceme poučit. Pokud jsou však negativní, tedy jsme v oblasti randění zažili zklamání, křivdu, odmítnutí a podobně, mohou mít i opačný vliv – nepoučíme se z nich v pozitivním směru, ale naopak v tom negativním. V praxi to může znamenat, že se vyhýbáme randění, kontaktu s novými lidmi, nebo do toho vůbec nejdeme a vzdáme se ještě dříve, než se něco takového vůbec stane. Protože „předtím jsem to zažil/a, nechci být zklamaná znovu“. Pokud se k tomu všemu přidá nízké sebevědomí člověka, může to být dlouhodobý proces, ze kterého vede pomalá cesta ven (ale ne nemožná!). Na terapii si může klient s terapeutem projít všechny své minulé zkušenosti, které nedopadly, jak chtěl. Co se tam stalo, jak se osoba cítila, co si z toho vzala a jak se to promítá do přítomnosti. Zároveň se může naučit, jak pracovat na svém sebevědomí, jak dát vztahům a randění druhou šanci a tak dospět do cíle, který původně měl v plánu.

Zvyšují seznamovací aplikace tlak na randění a seznamování se?

Ano, seznamovací aplikace mohou zvyšovat tlak na randění a seznamování se, a to několika způsoby. Ačkoliv poskytují nové možnosti poznávání lidí, zároveň vytvářejí specifické společenské a psychologické tlaky:

Nadbytek možností (tzv. paradox volby)
Když máme příliš mnoho možností, může to vést k rozhodovací paralýze – máme problém si vybrat, protože se stále zdá, že může být někdo „lepší“. To může způsobit, že lidé se obávají závazků a častěji „swipují“, než reálně navazují hlubší vztahy.

Zvýšená očekávání a idealizace
Profily na aplikacích jsou často velmi „vyleštěné“ – fotografie a popisy neodrážejí realitu. To vede k nerealistickým očekáváním a frustraci při reálném setkání.

Tlak na vzhled a sebeprezentaci
Uživatelé mohou cítit tlak vypadat atraktivně, být vtipní, úspěšní a výjimeční, aby si jich někdo vůbec všiml. Často to vede ke snížení sebeúcty, zejména pokud člověk nedostává mnoho „matchů“ nebo odpovědí.

Kultura „instantního“ seznamování
Aplikace podporují rychlé a povrchní kontakty – někteří lidé to mohou vnímat jako znepokojivé nebo neosobní. Někdy to vytváří dojem, že „je třeba být neustále na trhu“, což zvyšuje úzkost.

FOMO (strach, že mi něco uteče)
Když vidíme, že „všichni ostatní randit dokážou“, může to vyvolat pocit, že jsme selhali, pokud se nám to nedaří. Srovnávání s ostatními (např. přes sociální sítě) tento tlak ještě zvyšuje.

Jaké jsou praktické tipy, jak zvládnout stres před i během rande?

Každý z nás má stres před rande, případně během něj, protože je to něco, na čem nám velmi záleží. Proto tomu přirozeně přikládáme velkou váhu. Ne nadarmo se říká, že mezilidské vztahy jsou nejdůležitější oblastí našeho života.

Pár tipů, které by mohly pomoci při přípravě na rande:

Připrav se psychicky, ne dokonalostí
Nejde o výkonnostní test. Rande je rozhovor, ne pohovor. Připomeň si, že i druhá osoba může být nervózní – jste v tom spolu.

Plánuj, ale flexibilně
Vyber si místo, kde se cítíš příjemně a kde víš, co můžeš očekávat (kavárna, procházka).
Připrav si několik témat na rozhovor (cestování, hudba, koníčky), ale nebuď rigidní.

Použij relaxační techniky
Dechové cvičení: 4 sekundy nádech, 4 sekundy zadržení, 4 sekundy výdech.
Krátká meditace nebo jóga může uklidnit tělo i mysl.

Obleč se tak, aby ses cítil pohodlně a sebevědomě
Vyber si něco, v čem se cítíš jako „ty“, ne jako někdo jiný.

Sdílej nervozitu s někým
Krátký rozhovor s kamarádem nebo kamarádkou před rande může odbourat napětí.

Zaměř se na přítomnost, ne budoucnost
Místo přemýšlení o tom, „co si o mně myslí?“, se soustřeď na to, co říká a jak se cítíš v tu chvíli.

Klaď otázky, poslouchej aktivně
Zvědavost je silný protistresový nástroj. Místo sebe se zaměř na druhého člověka. Např.: „Co ti v poslední době udělalo radost?“

Neboj se přiznat mírnou nervozitu
Uvolní to atmosféru. Např.: „Promiň, jsem trochu nervózní – je to pro mě důležité.“

Dej si pauzu, pokud potřebuješ
Pokud cítíš přetížení, jdi si umýt ruce nebo se na pár sekund nadechni mimo ruch.

Nesuď každé ticho
Ticho je přirozenou součástí rozhovorů. Není nutné ho hned zaplňovat.

V textu používáme mužský rod, například „klient“ a „psycholog“, pro usnadnění a plynulejší styl vyjadřování. Tyto výrazy jsou však myšlené inkluzivně a vztahují se na všechny odborníky i klienty bez ohledu na pohlaví. 💙

Dating anxiety: Proč jsou první schůzky tak stresující (a jak to zvládnout)

Sebevědomí ovlivňuje, jak vnímáme sebe i své vztahy. V článku zjistíte, co ho oslabuje a jak ho prakticky posilovat krok za krokem.

Co je to sebevědomí a proč je důležité?

Sebevedomí obecně můžeme definovat jako vnitřní stav, ve kterém si člověk uvědomuje sám sebe, své emoce, myšlenky, svou hodnotu, vlastní schopnosti. Je to také vnitřní postoj, který vychází z autentického kontaktu se sebou samým. Znamená to vědět, co cítím, co potřebuji, kde jsou mé hranice. Sebevedomí je úzce spojené s vědomou složkou osobnosti, je to také schopnost akceptovat všechny části své osobnosti.

Člověk se zdravým sebevědomím dokáže žít v souladu s vlastním prožíváním, bez potřeby přizpůsobovat se druhým a bez neustálého hledání potvrzení své hodnoty z okolí. Sebevedomí nám umožňuje činit svobodná rozhodnutí podle vlastních potřeb a hodnotového rámce, díky kterému se umíme postavit sami za sebe a říct „ne“, když to tak cítíme. V neposlední řadě – sebevědomý člověk se nebojí intimity, dokáže se otevřít druhému, ale také se chránit. Jeho vztahy nejsou o emocionální závislosti, ale o kontaktu a spojení s druhými.

Nejčastější příčiny nízkého sebevědomí

Nevhodné výchovné strategie rodičů, jako například nadměrná kritika, emoční zanedbávání nebo láska „za určitých podmínek“.

Tlak na výkon, perfekcionismus a strach ze selhání.

Vlastní zkušenosti se selháním v důležité oblasti, ať už pracovní, nebo osobní.

Vnitřní konflikt, zejména v oblasti subjektivního hodnocení „jaký jsem“ a „jaký bych měl být“.

Chronický stres a vyhoření, zejména z důvodu, že v dlouhodobém stresu se organismus vyčerpává a oslabuje sebedůvěra.

Praktické tipy, jak si krok za krokem zvýšit sebevědomí

V prvním kroku je vhodné uvědomit si své silné a slabé stránky. Přemýšlejte nad nimi, napište si je na papír a zamyslete se nad konkrétními situacemi a vztahy, ve kterých se nejčastěji projevují. Co vám do života dávají a o co kvůli nim přicházíte? Zkuste je přijmout jako součást sebe.

Ve druhém kroku si zvolte dílčí cíle, tedy na kterých oblastech v rámci sebevědomí chcete pracovat? Zapište si postup, co chcete mít v životě jinak a jakým způsobem k tomu budete přistupovat. Jaký první dílčí cíl se vám zdá být dosažitelný už dnes?

Ve třetím kroku se zaměřte na svůj vnitřní hlas. Je to soucitný hlas milujícího rodiče? Nebo vnitřní kritik? Jaké věty od něj slyšíte? Zkuste se zaměřit na laskavý vnitřní dialog, dávejte sami sobě podporu a přijetí.

Ve čtvrtém kroku přemýšlejte nad tím, jaké aktivity a činnosti vám dělají radost. Zaměřte se i na mezilidské vztahy. Napište si na papír, u koho cítíte přijetí, podporu, radost a vnitřní klid. Na druhé straně se zamyslete i nad tím, v jakých situacích a u jakých lidí cítíte úbytek energie a devalvaci. Projevujte péči sami sobě, zaměřte se na kvalitní stravu, dostatečný spánek, pohyb. Dopřejte svému tělu to, co potřebuje.

V posledním kroku si zkuste vyžádat zpětnou vazbu, začněte od lidí, na kterých vám záleží a kterým důvěřujete. Zpětnou vazbu využijte pro váš osobnostní růst, naučte se přijímat komplimenty. Případnou kritiku využijte k učení se a k posunu vpřed.

Cílem práce s vnitřním kritikem by nemělo být jeho potlačení, ale porozumění mu a jeho integrace. Gestalt terapie popisuje vnitřního kritika jako aspekt osobnosti, který je třeba poznat, porozumět mu a navázat s ním dialog.

Práce s vnitřním kritikem může mít mnoho podob. Na začátek vyzkoušejte aktivitu s názvem Dopis vnitřnímu kritikovi, jejímž cílem bude uvědomění si myšlenek, které kritik říká, a vaším úkolem bude mu prokázat laskavost a odpovědět s porozuměním a přijetím.

Napište dopis, ve kterém budete jako váš vnitřní kritik. Představte si, že jste on a vyjadřujte upřímně a bez cenzury ty myšlenky, které často slyšíte ve vašem vnitřním dialogu. Zkuste co nejvíc, až dokud nebude na papíře většina oblastí, které vás trápí. Po dopsání si dopřejte čas, v klidu si ho přečtěte. Potom, když budete připraveni, odpovězte kritikovi se soucitem a pochopením. Jako vaše dospělé, autentické, silné JÁ.

Vliv prostředí a vztahů na naše sebevědomí

Sebevedomí se začíná formovat už v raném dětství, a to díky prvním vztahům s rodiči nebo jinými blízkými lidmi. Tyto vztahy jsou základem pro získání zkušenosti s přijetím, láskou, respektem nebo naopak s kritikou a odmítáním. Prostředí, do kterého jsme se narodili a ve kterém vyrůstáme, má zásadní vliv na naše sebevědomí. Pokud jsme vyrůstali v prostředí s laskavými rodiči, s podporou, pokud jsme cítili bezpodmínečné přijetí, lásku, akceptaci, tak se i v dospělosti cítíme jako lidé, kteří mají hodnotu. Naopak, může se stát, že pokud nás rodiče kritizovali, odmítali, nebo jsme zažívali i častokrát „nevinný“ posměch, můžeme o sobě pochybovat. Tyto zkušenosti se později projevují v našem vnitřním dialogu, například ve formě vnitřního kritika. Také ovlivňují to, jak přistupujeme ke změnám, k novým výzvám, ke vztahům a k dalším životním zkušenostem. Vztahy nám slouží jako zrcadlo, tedy díky nim si tvoříme obraz o tom, kdo jsme. Proto je nesmírně důležité si po celý život vytvářet zdravé vztahy, respektující přátelství, která naše sebevědomí posilují a ne podkopávají.

Rituály a návyky na podporu sebevědomí

Pravidelně vyhledávejte kontakt s lidmi, u kterých cítíte podporu a porozumění. Kvalita vašich vztahů vám může pomáhat v těžkých časech.

Komunikujte se sebou laskavým tónem, budujte sebesoucit.

Budujte vlastní kompetence, pravidelně, v malých krocích vystupujte z komfortní zóny a zvládejte každodenní výzvy. Těšte se z nich, i malé úspěchy jsou důležité. Můžete si je zapisovat a často si je připomínejte. V těžších časech vám mohou pomoci ukotvit se a připomenout si, co všechno jste zvládli.

Jak si udržet zdravé sebevědomí i v těžkých situacích?

Sebevedomí by mělo vycházet z hlubokého přesvědčení, že jako člověk jsem hodnotný i když dělám chyby, protože ty neurčují mou hodnotu. V těžkých časech se doporučuje zaměřovat se na sebe komplexně, pokud například cítíme neúspěch v nějaké oblasti, neznamená to, že selháváme jako lidská bytost a ani to, že ztrácíme svou hodnotu. Doporučuje se připomínat si úspěchy, například přehrávat si v mysli konkrétní situace a způsoby, jak jste je zvládli. Připomínejte si vlastní hodnoty, které si na sobě vážíte. Mluvte k sobě soucitným hlasem, pokud máte pochybnosti, neváhejte vyhledat pomoc, promluvte si s lidmi, kterým důvěřujete.

Kdy pomůže odborník – terapeut nebo kouč?

V případech, kdy cítíte, že vaše práce na sebevědomí se neposouvá podle vašich očekávání a cítíte se zaseknutí. Také tehdy, když hlas vnitřního kritika je velmi intenzivní a znemožňuje vám vykonávat každodenní aktivity a těšit se z nich. V neposlední řadě tehdy, pokud problémy se sebevědomím výrazně narušují vaše mezilidské vztahy, pracovní činnost a celkovou kvalitu života. Výběr odborníka závisí na konkrétních potřebách a cílech člověka.

Terapeut může pomoci při budování sebepodpory, hledání vnitřních zdrojů, pomáhá klientovi hlouběji pochopit vnitřní mechanismy, které jsou spojeny například s minulými zkušenostmi nebo traumatickými zážitky. Tedy v případech, kdy prožíváte problémy, které nejsou snadno uchopitelné. Terapeut také pracuje s tématy sebepodpory a ukotvení. Kouč se může zaměřovat na hledání praktických řešení.

Nauč se věřit sám sobě a poznej účinné způsoby, jak si zvýšit sebevědomí

Vysoká citlivost není slabost, ale osobnostní rys, který s sebou přináší jedinečné výhody i výzvy. Tento článek vysvětluje, kdo je vysoce citlivá osoba, jaké jsou její typické znaky, jak si nastavit hranice bez pocitu viny a jak pečovat o své duševní zdraví v hektickém světě. 

Objevte výhody a výzvy vysoké citlivosti. Zjistěte, co to znamená, jak si nastavit hranice a pečovat o duševní zdraví v rušném světě.

V dnešní době je téma vysoké citlivosti stále častěji diskutováno. Na začátek je důležité říci, že nejde o žádnou klinickou diagnózu, tedy nelze ji diagnostikovat psychologem jako depresi, panickou poruchu nebo jiné schizotypové duševní onemocnění. Tento pojem popisuje povahový, resp. osobnostní rys a predispozici.    

Už z termínu vysoká citlivost víme, že lidé, kterých se tento rys týká, reagují na podněty více než většina ostatních. Může jít o podněty různých typů – jak o smyslové vjemy z okolí, tak i podněty z vlastního nitra. Vysoce citlivé osoby jsou intenzivně zaměřené na své vnitřní prožívání, myšlenkové pochody, emoce apod. A právě sami sebou mohou být do velké míry zahlceni a přehlceni. Kromě reaktivity je u těchto lidí patrná také důkladná hloubka zpracování všech těchto podnětů. Když potkáte vysoce citlivého člověka, poznáte, že nejde jen po povrchu – právě naopak, jde mnohem hlouběji.    

Pojmy jako reaktivita, zahlcení, přílišné zpracování, empatie a vnímavost jsou jedny z klíčových, pokud se o tomto tématu bavíme. 

Co je typické pro lidi s vysokou citlivostí?

Rychle je vyčerpá hluk, mnoho lidí, ostrá světla, chaotické prostředí.

Multitasking nebo stresující situace je zahltí dříve než ostatní.

Prožívají emoce velmi intenzivně – radost, smutek, vztek, soucit...

Rychle se vcítí do druhých, často na sebe přebírají jejich pocity.

Častěji pláčou (i z dojetí, soucitu či frustrace).

Všimnete si jemných změn v tónu hlasu, výrazu tváře, atmosféře.

Zachytíte detaily, které ostatní přehlížejí – vůně, chutě, struktury.

Jsou citliví na umění, hudbu, krásu v přírodě – silně je to oslovuje.

O věcech hodně přemýšlejí, analyzují je z více úhlů.

Můžou působit nerozhodně – ne proto, že nevědí, ale protože vše důkladně zvažují.

Někdy se jim hůře rozhoduje, zejména pod tlakem.

Kritika (i konstruktivní) se jich dotkne více než většiny lidí.

Můžou mít potřebu dělat věci "správně" a cítit zodpovědnost.

Mají silné morální cítění a soucit s ostatními.

Potřebují "dobít baterky" o samotě nebo v přírodě.

Dny bez stresu či povinností jsou pro ně důležité.

Jsou citliví na nedostatek spánku, hlad, stres – vše je výrazně ovlivňuje.

Stanovení hranic je u vysoké citlivosti velmi důležité až klíčové. Lidé s těmito rysy mají často s vymezováním hranic potíže, někdy mají dokonce pocit, že je to nemožné. Jejich zodpovědnost, perfekcionismus, smysl pro detail, potřeba pomáhat a empatie k druhým mohou být faktory, které jim „brání“ v tom si hranice nastavit a chránit se. Je to ale nesmírně důležité! Pokud se nepostaráme o sebe, nemůžeme dobře pečovat ani o ostatní. Kvůli nenastaveným hranicím pak často dochází ke ztrátě kontaktu se sebou samým, zahlcení a také vyhoření. 

U vysoce citlivých lidí je tedy nastavení hranic téměř vždy spojeno s pocity viny, protože je pro mnohé až nepředstavitelné něco změnit, ale je nutné zasáhnout a udělat věci jinak. Například v terapii může klient s terapeutem trénovat, jak si hranice nastavovat, jaké přinášejí výhody, proč je nutné je mít a starat se o sebe. 

Jaké jsou vztahy z pohledu citlivého člověka?

Povrchní konverzace, "malé řeči" nebo nezávazné kontakty ho rychle unaví.

Touží po hlubokém spojení, upřímnosti, sdílení pocitů a myšlenek.

Citlivý člověk okamžitě vycítí napětí, nevyřčená slova, chlad.

Dokáže "nasávat" nálady ostatních – i pokud jsou skryté za úsměvem.

Když něco ve vztahu "neklape", ihned to pozná – i když o tom druhý ještě nemluví.

Vciťuje se do partnera, ví, co potřebuje, často se přizpůsobuje.

Má dar porozumění, péče, laskavosti – ale pozor: může se až příliš obětovat.

Jakákoli výtka či necitlivá poznámka může HSP člověka zranit více než ostatní.

Velmi mu záleží na tom, aby druhému neublížil – proto často jde "na úkor sebe".

HSP potřebuje čas o samotě, aby si zpracoval emoce, vjemy a rozhovory.

Pokud mu partner vyčítá "stažení se", může to být nepochopeno – ale nejde o chlad, jen o potřebu odpočinku.

Citlivý člověk nesnese přetvářku nebo "hry".

Touží po otevřené, laskavé a upřímné komunikaci – často více než ostatní.

Jak neztratit sám sebe v hlučném světě?

Jak už bylo výše řečeno, každý člověk potřebuje umět chránit sám sebe – aby se v tomto rychlém, dynamickém světě plném podnětů "neztratil". Ať už jde o nastavení hranic, které nám pomáhají zůstat sami sebou, nebo jde o čas strávený o samotě. Samota není osamělost. Je to dobrovolné rozhodnutí trávit čas sám se sebou, věnovat se svým pocitům nebo si jen v tichosti odpočinout. Pomoci mohou také aktivity zaměřené na seberozvoj a sebepoznání – psaní deníku, meditace nebo psychoterapie. Nebo obecně činnosti, které nám dělají radost a dobíjejí nás. Energie je vzácná – je třeba ji chránit a hlídat, ne ji za každou cenu jen rozdávat.  

Jak pečovat o duševní zdraví citlivých lidí?

Na začátku je velmi důležité mít sebeuvědomění a vědět, že se nás téma vysoké citlivosti týká. Terapeutické sezení je ideálním prostorem pro tento druh sebepoznání. Případně na internetu existuje mnoho komunitních skupin a sdružení, která se tomuto tématu věnují. Existuje také test, kterým lze zjistit, jestli se nás toto téma týká a v jaké míře. 

A když už o sobě víme, že jsme vysoce citliví, je dobré o sebe pečovat například pobytem v přírodě, časem o samotě a v tichu, aktivitami, které regulují nervový systém jako meditace, mindfulness nebo nějaká kreativní činnost. A samozřejmě – jak už bylo zmíněno – nastavení hranic a dostatečný spánek, který velmi ovlivňuje citlivou nervovou soustavu.      

kreativita a výrazné umělecké cítění/orientace,

smysl pro estetiku a "krásno", které lidské duši velmi lahodí,

hluboké vztahy s ostatními díky vnímavosti a empatii,

využívání intuice ve svůj prospěch, protože se vysoce citlivý člověk dokáže dobře napojit sám na sebe,

celkově smysluplný a bohatý život díky senzitivitě vůči různým vnějším i vnitřním podnětům – čím více si všímáme, tím více víme a prožíváme.

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře či terapeuta. Informace zde obsažené jsou zobecněné a nemusí platit pro každého. Pokud máte jakékoli dotazy týkající se vašeho zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů. 

V textu používáme mužský rod, například „klient“ a „psycholog“, pro jednodušší a plynulejší vyjadřování. Tyto termíny však chápeme inkluzivně a vztahují se na všechny odborníky i klienty bez ohledu na pohlaví. 💙

Jsem vysoce citlivý člověk – je to dar nebo prokletí?

Proč utíkáme, když někdo překročí naše hranice, přestože po blízkosti toužíme? Intimita může být nádherná i děsivá zároveň. Mnoho z nás touží po lásce, ale když přijde na skutečné sblížení, najednou couváme. Tento článek zkoumá, co vlastně intimita je, proč v nás vyvolává strach a jak se naučit otevřít – sobě i druhým.

Proč se bojíme blízkosti, když toužíme po lásce? Objevte příčiny strachu z intimity a naučte se, jak se otevřít sobě i druhým.

Proč se bojíme intimity, i když toužíme po lásce?

Toužíme po lásce, ale když se k nám někdo přiblíží až moc, najednou ucouvneme. Otevřít se druhému zní romanticky, ale pro mnoho z nás je to také děsivé. Proč tomu tak je? Strach z intimity není výjimečný jev, a přestože si ho na první pohled nemusíme uvědomovat, ovlivňuje naše vztahy více, než si připouštíme.

Intimita je stav hluboké blízkosti mezi lidmi, který zahrnuje vzájemnou důvěru, otevřenost, zranitelnost a emoční propojení. Můžeme si představit, že symbolicky překračujeme hranici, za kterou je naše „soukromá zóna“. Jde o schopnost sdílet svůj vnitřní svět – myšlenky, pocity, obavy i touhy – s jiným člověkem. Takové sdílení o sobě – tzv. sebeodhalení – je podmíněné důvěrností vztahu a zranitelností. Intimita se může projevovat emočně, fyzicky, intelektuálně i duchovně a je jedním ze základních pilířů zdravých mezilidských vztahů, zejména partnerských.

Podle psychologa Erika Eriksona je rozvoj intimity důležitou vývojovou etapou v rané dospělosti. Úspěšné zvládnutí vede ke schopnosti vytvářet blízké vztahy, zatímco selhání může vést k osamělosti a izolaci. Intimita je také jedním z klíčových pojmů v triangulární teorii lásky, kterou vytvořil psycholog Robert J. Sternberg. Podle něj je láska složena ze tří složek: intimity, vášně a závazku, přičemž v dlouhodobém romantickém vztahu by měly být přítomny všechny tři. 

Co je strach z intimity a jak se projevuje?

Strach z intimity je psychologický stav, kdy má člověk potíže navazovat nebo udržovat blízké, emočně nebo fyzicky důvěrné vztahy. Projevuje se úzkostí, nepohodlím nebo vyhýbáním se situacím, kde hrozí sblížení s druhým člověkem. Nejde o vědomé odmítání lásky – naopak, často jde o konflikt mezi touhou po blízkosti a obavou z odmítnutí, zranění nebo ztráty autonomie.

Jak se může ve vztazích chovat člověk se strachem z intimity:

vysoká potřeba „prostoru“ ve vztahu,

potíže se sdílením pocitů a myšlenek,

znehodnocování partnera nebo vztahu, když začne být příliš vážný,

časté ukončení vztahů „těsně předtím, než začaly být vážné“,

přitažlivost k lidem, kteří jsou emočně nedostupní,

vyhýbání se fyzickému kontaktu nebo sexu po fázi zamilovanosti.

Někteří lidé žijí v dlouhodobých vztazích, ale svému partnerovi se nikdy opravdu neotevřou. Jsou fyzicky přítomní, ale emočně vzdálení.

Vzorce z dětství, které nás učí chránit se

Naše schopnost vytvářet blízké vztahy se formuje v dětství, zejména prostřednictvím vztahu k rodičům nebo pečovatelům. Pokud jsme zažili:

odmítání, když jsme projevili zranitelnost,

naučili jsme se, že být blízko je rizikové. Přežili jsme tím, že jsme si vybudovali „ochranné zdi“. Ty se v dospělosti mohou projevit jako neschopnost důvěřovat nebo potřeba udržovat odstup.

Zkusme si to ukázat na zjednodušeném příkladu: Dítě, které plakalo a bylo za to trestáno („nebuď slaboch“), může až do dospělosti věřit, že pokud projeví své pocity, bude poníženo nebo odmítnuto. I když touží po vztahu, není schopné se otevřít – raději se stáhne, než aby riskovalo zranění.

Vztahová vazba jako model intimních vztahů

Vztahová vazba je emoční pouto, které si vytváříme k blízkým lidem (primárním pečovatelům – většinou rodičům) v raném dětství a toto pouto ovlivňuje, jak prožíváme bezpečí, blízkost a důvěru ve vztazích po celý život. Typ vztahové vazby se utváří podle toho, jak konzistentně, citlivě a dostupně rodič reagoval na naše fyzické a emoční potřeby. Pokud dítě od rodiče zažívá přijetí, jistotu a uklidnění, vytváří si bezpečnou vazbu. Pokud jsou reakce dospělých nepřístupné, odmítavé nebo chaotické, vznikají nejisté formy vazby (úzkostná, vyhýbavá, dezorganizovaná).

Jak může vztahová vazba souviset se strachem z intimity?

Lidé s bezpečnou vazbou mají přirozenou schopnost důvěřovat, otevřeně komunikovat a zvládat blízkost bez přehnané úzkosti či potřeby úniku.

Úzkostná vazba vzniká, když je chování rodiče nepředvídatelné. Vede k přehnané potřebě blízkosti, neustálé nejistotě a strachu z možného odmítnutí. To může způsobit, že i běžné konflikty ve vztahu jsou vnímány jako ohrožení.

Vyhýbavá vazba se často pojí právě se strachem z intimity – člověk má tendenci udržovat si odstup, být emočně rezervovaný a nevěří, že blízkost je bezpečná. Tato vazba vzniká tehdy, když je dítě rodičem odmítáno, nedostává dostatečnou podporu a naučí se, že je zbytečné dávat najevo své emoce, protože pomoc stejně nepřijde.

Dezorganizovaná vztahová vazba vzniká, pokud je pečovatel zdrojem bezpečí i strachu zároveň (např. při traumatu, zneužívání). Proto je vztah mezi dezorganizovanou vztahovou vazbou a intimitou často složitý – tito lidé často touží po blízkosti, ale zároveň se jí bojí. Jeden den mohou blízkost vyhledávat a druhý den si držet odstup. 

Rozdíl mezi emoční a fyzickou intimitou

Intimita se často spojuje se sexualitou, ale má více podob. Dvě nejdůležitější jsou:

Emoční intimita: schopnost být autentický, sdílet své myšlenky, zranitelnost, obavy, radost i slabosti. Vzniká důvěrou a ochotou být „viděn“ takový, jaký jsem.

Fyzická intimita: je způsob, jak tělo vyjadřuje náklonnost, touhu nebo lásku. Nejde jen o sexualitu, ale i o všechny fyzické projevy blízkosti, které vytvářejí pocit bezpečí a spojení. Zahrnuje doteky, objetí, držení za ruce, polibky a také sexualitu. 

Zajímavé je, že člověk může být fyzicky blízký – mít sex nebo být v dlouhodobém vztahu – a přesto nikdy nezažít skutečnou emoční intimitu. Naopak jsou lidé, kteří se dokážou emočně svěřit, ale fyzická blízkost jim způsobuje nepohodlí. Obě formy intimity jsou důležité a mohou být spojeny se strachem, pokud jsme v minulosti zažili jejich zneužití, selhání nebo zradu.

Jak pracovat se strachem z intimity v partnerském vztahu

Dobrou zprávou je, že vzorce chování nejsou neměnné. Strach z intimity lze postupně měnit – zejména v bezpečném, respektujícím vztahu. Pomáhá:

Otevřená komunikace: pojmenování toho, co cítím, i když je to složité („Je pro mě náročné se otevřít, ale záleží mi na tobě“).

Zvědavost místo obviňování: místo: „Ty se mi nikdy neotevřeš!“ zkusit „Zajímá mě, co tě vede k tomu, že potřebuješ víc prostoru“.

Budování důvěry malými krůčky: někdy pomůže začít sdílením menších osobních věcí a postupně prohlubovat otevřenost.

Respekt k tempu druhého: ne každý se umí sblížit stejnou rychlostí – a to je v pořádku.

Vytváření pocitu bezpečí: pokud partner ví, že nebude zesměšněn, ponížen nebo kritizován za svou zranitelnost, pravděpodobně se bude otevírat častěji.

Vztahy, které poskytují stabilitu, empatii a přijetí, mohou mít až terapeutický účinek. Nejde o to být „dokonalý pár“, ale o společné zvládání vlastních obav. Zároveň je důležité říct, že člověk se musí sám chtít změnit – nikoho (ani našeho partnera) k tomu nemůžeme donutit.

Pokud se strach z intimity opakovaně objevuje a narušuje vaše vztahy, terapie může být velmi účinným způsobem, jak ho pochopit a zpracovat. Terapeut vytváří bezpečný prostor, kde můžete bez hodnocení zkoumat své obranné mechanismy a jejich původ.

identifikovat staré vzorce a přesvědčení,

rozvíjet sebedůvěru a emoční zralost,

naučit se komunikovat své potřeby a obavy.

Koučink je vhodný především pro ty, kteří chtějí pracovat na konkrétních cílech – například na zlepšení komunikačních dovedností ve vztahu nebo překonání strachu.

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm obsažené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoli otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

V textu používáme převážně mužský rod pro zjednodušení a plynulost vyjadřování. Všechna označení jsou však míněna inkluzivně a vztahují se na všechny osoby bez ohledu na pohlaví. 💙

Být manažerem znamená nést odpovědnost, rozhodovat pod tlakem a často čelit samotě. Dlouhodobý stres může vést k vyčerpání i vyhoření. Jak tuto hranici rozpoznat a co mohou manažeři či firmy udělat pro lepší psychohygienu? Článek přináší praktické tipy i pohled do zákulisí manažerské odolnosti.

Stres, vyhoření a samota v managementu. Praktické tipy na zlepšení psychohygieny a budování odolnosti pro lídry i firmy.

Výkon, tlak a samota na vrcholu: realita manažerské pozice

Zjistěte více o tématech duševního zdraví

První sezení s terapeutem: Co očekávat a jak se připravit

Co je to terapie, jak probíhá a kdy je vhodné o ní uvažovat?

Nejste na to sami: Kdy je vhodné obrátit se na terapeuta?

Jsem vysoce citlivý člověk – je to dar nebo prokletí?

Když mám všechno, ale necítím nic: Existenciální krize v moderní době

Proč se bojíme intimity, i když toužíme po lásce?

Dating anxiety: Proč jsou první schůzky tak stresující (a jak to zvládnout)

Manažeři a duševní zdraví: Když ten, kdo nese tým, už nemá sílu

Nauč se věřit sám sobě a poznej účinné způsoby, jak si zvýšit sebevědomí

Získejte exkluzivní nabídky a novinky

Sezení

Pečuji o sebe

Jsem firma nebo média

Legal