Kdo je sociopat a jak se sociopatie projevuje?

Co je to sociopatie?

Sociopatii řadíme mezi specifické poruchy osobnosti, konkrétně jako disociální nebo antisociální poruchu osobnosti. Jde o trvalou abnormální strukturu osobnosti. Člověk s touto diagnózou má problémy se společenskými pravidly či normami, které ignoruje. Typické je nepřipouštění si viny – tedy nepřipouští si, že za něco může on sám, vše svádí na ostatní. Má sklon k násilí, bezcitnosti, krutosti, lhaní, aroganci. Necitlivost vůči druhým, páchání trestné činnosti, často v souvislosti se zneužíváním alkoholu či drog. Název sociopatie může působit příliš stigmatizujícím dojmem, a proto budeme uvádět jeho odborný synonymum disociální porucha osobnosti.

Celkově se v populaci uvádí výskyt 0,2–9,4 %, u hospitalizovaných psychiatrických pacientů je to 3–37 % a u vězňů až 75 % (Praško, 2015).

Kdo je to sociopat?

Jedinci trpící disociální poruchou osobnosti mají vždy problémy s respektováním a dodržováním pravidel společnosti. V dospělosti jsou to často lidé ve věznicích a pachatelé různých přestupků a trestné činnosti. Je to člověk, který své vlastní zájmy a potřeby výrazně staví nad zájmy druhých lidí a společnosti.

Na rozdíl od jiných poruch osobnosti se nejedná o epizodické záchvaty, ale o stálý a chronický způsob myšlení.

Jak se sociopat projevuje?

Pozorovat ho lze už v dětství. Problémy jsou viditelné v podobě opakovaných bitek, záškoláctví, krádeží, přestupků a přítomné agresivity. Nerespektování dohod a pravidel a sociálních norem. Týrání slabších vrstevníků, zvířat, chození za školu, problémy s autoritami, vytváření antisociálních skupin. Zhoršená je také schopnost ovládat impulzivitu a agresivitu bez pocitu viny či výčitek svědomí. Umí se chovat přehnaně sebevědomě, až arogantně. Jsou přítomné rysy amorálnosti, asociálnosti a antisociálnosti. Jedinci s touto poruchou mají velmi nízkou frustrační toleranci, nedokážou se poučit ze zkušeností a za neúspěchy viní všechny ostatní, jen ne sebe.

Časté je opakované porušování práv druhých lidí. Lhaní a manipulace je jejich průvodním znakem, ačkoliv se mohou na první pohled jevit charismatičtí a umí působit velmi šarmantně. Dokážou tedy vytvářet vztahy, které jsou však nefunkční. Jsou méně stabilní v zaměstnání a často se dostávají do konfliktu s okolím právě kvůli své impulzivní, výbušné až agresivní povaze.

Častý je také abúzus alkoholu či jiných návykových látek, chybí sociální opora, a není výjimkou, že jedinci trpící touto poruchou mají zvýšené riziko suicidálního chování – tedy častější úmrtí způsobené nehodou, zabitím či sebevraždou.

Jaké jsou příčiny sociopatie?

Problematika disociálních poruch zasahuje do více oblastí – sociální, zdravotnické, psychologické, právní a společenské. Její příčina je multifaktoriální a zahrnuje genetické faktory (dědičnost), biologické faktory (např. alkohol, kouření či drogy během těhotenství, komplikovaný porod), stejně jako socioekonomické a psychologické faktory.

Problémy v chování bývají viditelné už v předškolním nebo školním věku. Důležitou roli hraje socioekonomický status rodiny, časté stěhování, chudoba či nepravidelná školní docházka. Významný vliv má také výchova, která je chladná, přísná, nekonzistentní, až krutá. Často se stává, že lidé s touto poruchou byli jako děti fyzicky, emocionálně či sexuálně zneužíváni, nebo jejich rodiče užívali návykové látky.

U dětí z rizikových skupin (např. ADHD, poruchy chování, děti rodičů závislých na návykových látkách) se v předškolním a školním věku uplatňuje selektivní prevence. Jejím hlavním cílem je podpora a rozvoj sociálně-emocionálních a komunikačních kompetencí.

Jaký je rozdíl mezi sociopatem a psychopatem?

Tyto dva typy poruch osobnosti mají více společných znaků. Myšlení a jednání se však v některých případech liší.

Sociopat
Sociopat má svědomí alespoň do určité míry. Dokáže rozlišit dobré a špatné chování, což ho však přesto neodrazuje od páchání trestné činnosti. Dokáže, byť s obtížemi, vytvářet vztahy, avšak je pro své okolí těžko čitelný, jelikož je často proměnlivý. Jeho narcistické projevy, impulzivní, agresivní a trestající chování je nevyzpytatelnější než to, které vidíme u psychopatů.

Psychopat
Psychopat svědomí vůbec nemá. Lidé jsou pro něj jako předměty, s nimiž může manipulovat a využívat je ve svůj prospěch. Výzkumy ukazují, že rozdíl je v jejich struktuře mozku. Psychopatie se dá považovat za onemocnění genetického původu, způsobují ji biologické, dědičné a psychosociální vlivy, může jít i o perinatální poškození mozku, zánětlivá onemocnění mozku, úrazy hlavy a další. První příznaky se projevují už v předškolním věku, ale nejintenzivněji v období puberty. Emoce dokáže navenek zrcadlit, ale nedokáže je cítit. Dalším rozdílem je, že člověk trpící psychopatickou poruchou osobnosti nejedná vždy tak impulzivně jako sociopat, a tedy si dokáže kroky svého činu plánovat. Na svůj obraz ve společnosti si dává pozor, a proto je obtížnější ho odhalit. To dokážou často jen zkušení psychiatři.

Jak se sociopatie diagnostikuje?

U lidí trpících disociální poruchou osobnosti chybí empatie a odpovědnost. Je častější u mužů a s věkem se její projevy zpravidla zmírňují. Diagnostika zahrnuje psychiatrické vyšetření, a to anamnézu, zhodnocení kritérií dle MKN-10, stejně jako údaje od příbuzných osob, které mohou rovněž přispět k celkovému obrazu onemocnění. Kombinace klinických a testových metod je samozřejmostí.

Měla by být splněna věková hranice 18 let pro diagnostiku, avšak příznaky musely být zjevné už před dovršením 15. roku života.

Musí být splněna alespoň tři kritéria podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10):

1. Chladný nezájem o pocity druhých.
2. Hrubý a trvalý postoj nezodpovědnosti a bezohlednosti vůči společenským normám, pravidlům a závazkům.
3. Neschopnost udržet trvalé vztahy při nedotčené schopnosti takové vztahy bez obtíží vytvářet.
4. Velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí.
5. Neschopnost cítit vinu a poučit se ze zkušeností, zvláště z trestu.
6. Výrazná tendence přenášet vinu na jiné nebo uvádět racionální vysvětlení pro chování, které jedince přivádí do konfliktu se společností.

S diagnózou mohou souviset i poruchy chování v dětství či dospívání, ale nemusí být přítomny.

Jednání sociopatů je velmi impulzivní, ať už se jedná o jakoukoliv záležitost.

Jaké jsou možnosti léčby sociopatie?

V současnosti neexistuje jednoznačně účinná léčba, která by sociopatii úspěšně redukovala. Ideální je kombinace farmakoterapie a psychoterapie, která může být buď individuální, nebo skupinová. Při farmakoterapii se jedná o symptomatickou léčbu a při psychoterapii především o nácvik zvládání hněvu, agresivity, impulzivity, přijetí vlastní odpovědnosti za své chování a jeho důsledky.

V případě pacientů, kteří mají závažnou formu disociální poruchy osobnosti nebo nepříznivý průběh s případnou komorbiditou dalších psychických poruch, jako deprese, obsedantně-kompulzivní porucha, může dojít až k invalidizaci pacienta.

Sociopaté často sami netuší, že trpí touto poruchou osobnosti. Častěji se může stát, že hledají pomoc kvůli souvisejícím symptomům jako deprese, úzkost či problémy vyplývající z jejich chování. Zneužívání návykových látek může být rovněž jedním z důvodů, proč vyhledají odbornou pomoc.

⎯

Důležité upozornění:

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm obsažené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoliv otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na jednoho z našich terapeutů.

V textu používáme převážně mužský rod pro zjednodušení a plynulost vyjadřování. Všechna označení jsou však myšlena inkluzivně a vztahují se na všechny osoby bez ohledu na pohlaví. 💙