Proč nás láká true crime a Jake má vliv na naší psychiku?

Co je to fenomén true crime?

True crime (v překladu „skutečný zločin“) je žánr, který se věnuje skutečným kriminálním případům – od vražd a únosů po podvody a sériové vrahy. Tento fenomén zahrnuje knihy, podcasty, dokumenty, filmy či seriály, které detailně rekonstruují průběh trestných činů, vyšetřování i soudní procesy. Důležitým znakem žánru je důraz na fakta – čerpá ze skutečných událostí, výpovědí svědků, archivních materiálů či analýz odborníků.

Zájem o true crime je dnes natolik rozšířený, že bychom mohli hovořit o globálním „kriminálním klubu“ fanoušků. Z pohledu psychologie však vyvolává řadu otázek: Proč nás to fascinuje? Co to s námi dělá? A může to mít i negativní důsledky?

Proč nás příběhy true crime tak přitahují?

Z psychologického hlediska nás příběhy true crime přitahují z několika důvodů. Zaprvé jde o kombinaci strachu a bezpečí – divák se může „dívat na hrůzu“ z pohodlí domova, bez reálného ohrožení. Zadruhé tyto příběhy nabízejí pohled do extrémních podob lidského chování, což uspokojuje naši přirozenou zvědavost o tom, čeho je člověk schopen. Mnohé zajímá i motivace pachatelů – jak se z obyčejného člověka může stát zločinec. V neposlední řadě hraje roli i touha po spravedlnosti – sledovat, jak je pachatel odhalen a potrestán, může přinášet pocit úlevy či pořádku ve světě, který se jinak může zdát chaotický.

Jak může sledování true crime ovlivnit naší psychiku?

Fenomenální rozšíření žánru true crime přináší řadu psychologických důsledků, které si často ani neuvědomujeme. Na jedné straně může mít sledování true crime uklidňující účinek: zpracováváme vlastní obavy tím, že „bezpečně“ čelíme nebezpečí z pohodlí domova. Aktivuje se náš evoluční mechanismus přežití – pozorujeme hrozbu, učíme se ji rozpoznat, připravit se na ni nebo se jí vyhnout.

Na druhé straně však pravidelná expozice násilným a šokujícím případům může zvyšovat úzkost, narušovat spánek a prohlubovat nedůvěru vůči světu. Může vést k tzv. „mean world syndrome“ – přesvědčení, že svět je mnohem nebezpečnější, než ve skutečnosti je. Lidé citlivější nebo s vlastní traumatickou zkušeností mohou být tímto obsahem retraumatizováni.

Z psychologického hlediska jde tedy o nástroj, který je třeba používat vědomě – jako okno do hlubin lidské psychiky, ne jako permanentní pobyt v temnotě.

Co nám fenomén true crime říká o společnosti a lidské povaze?

Popularita true crime vypovídá hodně o naší fascinaci extrémy lidského chování – zlem, násilím, ale i spravedlností. Ve společnosti, kde jsou témata smrti a utrpení často tabu, představuje true crime paradoxně možnost o nich hovořit otevřeně, i když formou „zábavy“. Příběhy zločinů nám umožňují zkoumat hranice morálky, otázky viny, trestu a empatie.

Z psychologické perspektivy se zde setkává zvědavost (tzv. morbidní fascinace) s potřebou porozumět – jak může někdo udělat něco tak nepředstavitelného? Co v člověku prolomí zábrany? True crime také odhaluje naši potřebu kontroly a pořádku: chceme vědět, proč se to stalo, abychom mohli věřit, že se nám to nestane.

Na společenské úrovni žánrová popularita odráží i stav důvěry v instituce, spravedlnost či systém. Pokud jsou příběhy postavené na selhání policie nebo soudů, vyvolávají frustraci i touhu po nápravě – což není jen zábava, ale i latentní forma občanského aktivismu.

True crime je tedy nejen obraz zločinu, ale i zrcadlo našich kolektivních strachů, tužeb a otázek, které si jako společnost klademe – často potichu, ale s napětím a očekáváním.

Je zájem o true crime jen nevinná zvědavost?

Psychologové říkají: ano i ne. Na jedné straně jde o přirozenou lidskou tendenci rozumět světu kolem sebe — a ten zahrnuje i temné stránky lidské povahy. Když sledujeme případy vrahů, podvodníků či únosců, podvědomě se ptáme: Jak je to možné? Mohlo by se to stát mně? Jak bych reagoval/a? Tento typ zvědavosti je evolučně výhodný — učíme se rozpoznávat nebezpečí a lépe jej zvládat.

Na druhé straně někteří odborníci varují, že pokud se konzumace true crime stane kompenzačním únikem — tedy když si jej pouštíme před spaním, aby „vypnuli“ (ano, mnoho lidí to dělá), nebo když cítíme potěšení z detailního popisu násilí — můžeme se dotýkat temnější roviny psychiky. Fascinace zlem totiž není jen o zvědavosti, ale někdy i o zpracování vlastního strachu, frustrace, či dokonce touze po kontrole ve světě, který působí chaoticky.

Výzkumy ukazují, že ženy jsou mezi fanoušky true crime často v převaze. Ne proto, že by měly morbídnější vkus, ale protože tyto příběhy jim dávají strategickou výhodu: učí se rozpoznat nebezpečné situace, analyzují chování pachatelů, zvažují, jak se ubránit. Je to vlastně způsob, jak si posílit pocit bezpečí — paradoxně skrze konzumaci hrůzy.

Zájem o true crime může být neškodná zvědavost, výukový nástroj nebo forma psychologické sebeobrany. Důležité je sledovat, jak se při tom cítíme — a zda nás to přibližuje k lepšímu porozumění světu, nebo k otupenosti vůči utrpení druhých. I v zločinu totiž platí: všeho moc škodí — kromě empatie. Ta se neztratí ani v nejtemnějších případech.

Kdy může být zájem o true crime varovným signálem?

Pokud někdo tráví dlouhé hodiny denně sledováním nebo poslechem kriminálních případů, může to signalizovat, že uniká před vlastním životem, problémy či úzkostí. Zvlášť znepokojivé je, pokud takový obsah vyvolává silnou emocionální aktivaci, ale dotyčný si nedopřeje psychický „oddech“. Dlouhodobé zahlcení tematikou násilí může zvyšovat stres, strach o vlastní bezpečnost a vést k paranoidnímu vnímání světa.

Znepokojivé je i to, pokud se člověk přestává soustředit na oběti a místo toho se identifikuje s pachatelem – obdivuje jeho „inteligenci“, schopnost manipulovat nebo jej romantizuje. V některých případech může jít o formu poruchy osobnosti (např. narcismus nebo antisociální rysy), případně o znecitlivění vůči násilí.

U lidí s depresí, traumatem nebo posttraumatickou stresovou poruchou může true crime obsah zhoršovat symptomy. Zvlášť rizikoví jsou mladí lidé s nevyriešenými zkušenostmi s násilím – ti mohou být podvědomě přitahováni k příběhům, které v nich znovu otevírají bolest nebo posilují pocit bezmocnosti.

Pokud zájem o true crime převáží nad kontaktem s blízkými, stává se jedinou „zálibou“ a způsobuje konflikty či izolaci, jde již o formu maladaptivního chování. V takovém případě může být zájem o násilné případy jen vrcholem ledovce, pod kterým se skrývá osamělost, neschopnost regulovat emoce nebo potřeba úniku.

Co dělat, pokud si všimnete varovných signálů?

Samotný zájem o kriminální případy není problém – pokud je vyvážený, reflektovaný a nezasahuje negativně do každodenního života. Pokud však pozorujete, že vás nebo někoho blízkého true crime obsah znepokojuje a vyvolává výše uvedené projevy, může jít o znak, že je vhodné vyhledat odbornou pomoc. Psycholog dokáže pomoci pochopit, co za tímto zájmem stojí, a nabídnout bezpečný prostor k jeho zpracování.

Jak si udržet zdravý odstup při sledování true crime?

Jak si udržet zdravý odstup a neponořit se do temnoty příliš hluboko? Tady je několik tipů:

• Uvědomte si, proč vás to přitahuje
Zájem o lidskou psychologii? Touha po spravedlnosti? Nebo potřeba uniknout z každodenního stresu? Pojmenování vlastní motivace pomáhá oddělit zdravý zájem od kompulzivního sledování.

• Všímejte si varovné signály
Úzkosti, nespavost, paranoia či podezřívavost vůči okolí mohou být znakem, že obsah má na vás silnější vliv, než si myslíte.

• Nastavte si hranice
Jedna epizoda denně? Nikdy před spaním? Střídání žánrů? Malá pravidla vám mohou pomoci získat zpět kontrolu nad tím, co a jak sledujete.

• Nezapomínejte na „detox“
Po true crime si dopřejte něco lehčího: procházku, rozhovor o něčem příjemném, dechové cvičení. Tělo i mysl potřebují vyrovnání.

• Diskutujte s respektem
Sdílení zážitků je v pořádku, ale bez zlehčování obětí nebo romantizování pachatelů. True crime je skutečný lidský příběh – nejen „zábavný obsah“.

• Vyberte si eticky vytvořený obsah
Preferujte tvůrce, kteří dávají hlas přeživším, respektují pozůstalé a nevytvářejí senzaci z násilí.

• Pamatujte, že dobro existuje
True crime ukazuje extrémy. V každodennosti je však mnohem více dobra, soucitu a spravedlnosti, než se může zdát. Nedovolte temnému obsahu zkreslit váš pohled na svět.

Pokud si nejste jisti, jak na vás true crime působí, můžete si vést „deník médií“ – zapisujte si, co jste sledovali, jak jste se cítili před a po. Pomůže vám to lépe rozpoznat souvislosti mezi obsahem a vaším psychickým stavem.

Zájem o true crime není problém – pokud jej sledujeme vědomě, s mírou a se zachováním empatie.

True crime není démon, který číhá na Netflixu. Je to zrcadlo lidské fascinace hranicemi dobra a zla. Zvědavost je přirozená – ale pokud začneme místo reality vnímat svět jen skrze temné filtry, možná je načase přepnout na něco jiného. Možná i na vlastní příběh – ten, kde máme kontrolu nad tím, co bude dál.

___

Důležité upozornění:

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm obsažené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoli otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

V textu používáme převážně mužský rod pro zjednodušení a plynulost vyjadřování. Všechna označení jsou však míněna inkluzivně a vztahují se na všechny osoby bez ohledu na pohlaví. 💙